Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Emoce v sobě musíte dusit, nelze někoho praštit, říká billiardový král

Michal Gavenčiak při hraní biliardu | foto: Michal Klíma, MAFRA

14 2015
Ručičky na hodinkách atakovaly v neděli jedenáctou večerní. Michal Gavenčiak měl před sebou poslední strk do černé koule. Trefa. Jeho ruce i s tágem vyletěly vzhůru a čerstvý mistr „osmičkového“ billiardového turnaje Pardubice ČMBS Open 2015 si mohl radostí zakřičet a konečně si ulevit po celodenním maratonu.

„Pocity jsou úžasné a ještě teď se mi klepou ruce, protože jsem byl v závěru finále velice nervózní. Vyhrát takhle silně obsazený turnaj, včetně několika mistrů Evropy i světa, je neskutečné,“ zářil spokojeností Gavenčiak.

Prohrál jste pouze jeden zápas v základní skupině. Kdy vám bylo v průběhu turnaje nejhůře?
Asi až ve finále, které jsem měl ve svých rukou. Vedl jsem 5:2, ale potom jsem začal dělat chyby. Vypadalo to, že mě soupeř dožene, ale díky bohu také podlehl tlaku a vyrobil jednu velkou hrubku, kterou jsem nakonec potrestal.

Jak náročné je se ovládnout, když se vám nepodaří jeden úder, který pak může ovlivnit zbytek celého zápasu?
Je to hrozné. To se ve vás úplně vaří. Je to trochu jako poker. Nemůžete to ze sebe vyventilovat. Není to fyzický sport, takže nikoho nelze praštit. Musíte emoce skrýt a dusit je v sobě, protože jakmile se jim poddáte, začnete to kazit a nemůžete vyhrát. Snažím se být v klidu, dýchat, soustředit se a nenechat se ničím rozptylovat.

Zažíváte největší nápor na nervy vždy při posledním úderu?
Ani ne. Tady jsem si na černou dobře přihrál, takže jsem si byl jistý, že ji na 99 procent dám. Pokud bych ji zkazil, nejspíše bych se propadl do země.

Často jste si strky pečlivě vyměřoval. Kolik úderů předem vlastně plánujete?
V osmičce po rozstřelu vidíte pozici na stole. Když se rozjedou koule, už máte v hlavě srovnány následující strky od první až do poslední koule včetně černé. Někdy si ale nemusíte přesně přihrát, takže poté improvizujete. Pokud však máte kvalitní rozstřel, tak hráči top formátu mají scénář na dohrání jasný.

V semifinále jste „přejel“ největšího favorita Nicka van den Berga výsledkem 6:1. Ve vašem podání šlo o výtečný výkon...
Byl to můj nejlepší zápas za celý turnaj. Nick je několikanásobný mistr Evropy a vysoce postavený hráč na světovém žebříčku. Hrál jsem famózně. Zkazil jsem jen první strk, a pak už jsem ho dokázal dostat pod tlak. Měl jsem na své straně i štěstí.

Soupeř si v tom zápase příliš nezahrál, většinu času proseděl a čekal, až zaváháte. Vnímal jste to?
Byl už z vývoje otrávený, protože body přibývaly jen na mé straně. Nemohl se dostat do hry. Měl i trochu smůlu, a to se pak utkání strašně špatně otáčí. Když je krátký set, musíte čekat jen na chybu, a tu pak bezpodmínečně využít.

Následné finále skončilo až v pozdních večerních hodinách. Jak bojujete s únavou?
Člověk musí být zvyklý. Občas musíte umět ponocovat, protože turnaje někdy končí až nad ránem. Mezi zápasy se snažím spíše doplňovat tekutiny, nebo si dám lehké jídlo. Na energii mi pomáhají i různé cukry.

Do kolika hodin jste hrál nejdéle?
Některé specifické turnaje startují večer a hrají se celou noc až do druhého dne do oběda. Když celou dobu nespíte a jste na nohou třicet hodin, tak je to nejhorší. Pak už je to zkrátka na krev.

Pardubické klání se po loňsku přesunulo z malé do velké haly. Uvítal jste změnu prostředí?
Je to pokrok. Neznám žádný turnaj v Evropě, který by se hrál v hokejové aréně. Spousta hráčů z toho byla paf. Účast vzrostla, takže turnaj získává na oblibě. Přesun dění z tréninkové haly do velké turnaji prospělo.

Byla pro vás adaptace na rozlehlejší okolí obtížná?
Rozhodně to byl nezvyk. Když někteří přišli, bylo to pro ně překvapení. Připadalo jim to tu hodně zkreslené a stoly se jim zdáli menší než ty závodní. Je to úplně něco jiného, než když se utkáváme někde v hotelovém sále či v menší herně.

Zajdete si ještě někdy jen tak zahrát s přáteli do hospody?
Jdu s nimi, ale chci se jen dívat, a ne hrát. Občas mě překecají, ale chodím se tam jen odreagovat a pobavit. Říkám jim, ať si dáme třeba šipky nebo bowling, a na kulečník se budu jenom koukat.

Liší se hraní na obyčejných stolech a na těch profesionálních z velkých turnajů?
Rozdíl je nepopsatelný. Nevím k čemu to přirovnat. Asi jako když se dříve hrál fotbal na škváře s gumovým balonem a nyní jsou hráči zvyklí na střižený pažit, skvělé kopačky a kožený míč. Takhle to někdy bývá v hernách a barech.

Daří se vám hrát stejně dobře i v těchto prostředích?
Moc ne. Když se na mě lidé dívají, čekají, že budu dělat těžké strky a příhry přes celý stůl. Ale jako v každém sportu, když máte špatné vybavení, nelze podat suprový výkon jako s kvalitním materiálem. V horších podmínkách tak úspěšný nejsem.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze