Odchovanec opavské atletiky Balner tvrdí, že se pro něj pozicí jedničky vůbec nic nemění. „S Honzou (Kudličkou, dalším opavským odchovancem ) se o ni biju od roku 2010, kdy mi praskla tyčka a po pádu jsem se zase dral nahoru. Oba s Honzou jsme usilovali o vylepšení českého rekordu a mně se to povedlo prvnímu,“ řekl Balner, který loni zdolal 582 centimetrů.
Byl to jeden z jeho tří vrcholů v roce 2015. Za další označil sedmé místo na mistrovství světa. „A hlavně jsem se oženil, dvanáctého září na svoje narozeniny, takže to byl úspěšný rok. A doufám, že ten letošní bude ještě lepší.“
To vás čeká olympiáda v Rio de Janeiru.
Následující olympijská sezona je pro mě příležitost zlepšit se a skočit ještě výš. Výzvou do budoucna je pro mě sedmé místo na mistrovství světa, i když jsem si myslel i na nějaký ten menší cenný kov.
Olympijský limit už máte splněný?
Mám. Ale Český atletický svaz chce potvrdit ten limit, aby bylo zřejmé, že máte před olympiádou formu, ať tam nejedete s nulou nebo zranění. Takže ho budu muset ještě potvrdit nějakým entry limitem, který bývá třeba o deset čísel níž.
Tudíž jistotu Ria nemáte?
Ne, ale už předminulý rok jsem začal trénovat trochu jinak - tak, abych všechno zvládal. Už mi není dvacet let, ani třicet vlastně. Takže trénuji už tak, abych se nezranil. Ale věřím, že to zvládnu.
Co jste v přípravě změnil?
Trenér Sláva Patera má svou vizi, svou představu, co se musí dělat, co natrénovat, jaké objemy. Vždycky jsem odtrénoval všechno, ale pořád to někde stálo, moje výkony neměly žádný vzestup. Občas se mi něco zadařilo, ale nebylo to takové ustálené. Říkal jsem si, že nemohu trénovat stejně jako Honza Kudlička, který je úplně jiný typ. Rozhodl jsem se, že budu trénovat méně, ale častěji. A mezi tréninky si udělám větší rozestupy. K tomu jsem začal navštěvovat rehabilitační centrum.
Takže cítíte, že regenerace je pro vás čím dál tím důležitější?
To ano. Dělám různé cviky, v uvozovkách i těhotenské. Zabýváme se trupem a po deseti letech, kdy mě ustavičně bolela záda, jsem s nimi letos ani jednou neměl problém. I to se projevilo na výkonnosti. Je to cesta, jak vydržet nejméně tu olympijskou sezonu a ještě se zlepšit.
V úvodu jste říkal, že vám v roce 2010 praskla tyčka a znovu jste se musel drát nahoru. Hlavně psychicky?
Honza Železný mi říkal, že vždy je složité vracet se zpátky, když spadnete na dno kvůli zranění. Sám si to zažil s ramenem. To se v mém případě potvrdilo, trvalo mi to několik let. Byl ve mně nějaký blok. Neuměl jsem se otočit hlavou dolů, což je u tyčky důležité. Buď to uděláte naplno a okamžitě po odrazu se otočíte, nebo skok nevyjde. Při tyčce musíte dělat všechno naplno. Pokud promeškáte malý okamžik, tak výkon není, jaký má být.
Je tedy tyčka nejnebezpečnější atletická disciplína?
Určitě. Vzhledem k tomu, jaké vládnou třeba povětrnostní podmínky a že může prasknout materiál, tak se jedná o velmi nebezpečnou disciplínu. Nikdo mě ani nepojistí.
Vůbec?
Vůbec, anebo jenom za velké peníze.
Neměli by tyčkaři procházet třeba i kaskadérskou průpravou?
To asi ne. Je to sport jako kterýkoliv jiný. To riziko ale bereme sami na svá bedra, protože nás to baví. Jenže platí, že buď se zraníme a nebudeme závodit, anebo přežijeme a budeme skákat, snad i vysoko.
Můžete váš český rekord 582 centimetrů posunout ještě výše?
Určitě. Nevím ale, jestli se to podaří mně nebo Honzovi už letos, ale pořád se chceme zlepšovat.
A co říkáte magické hranici šesti metrů?
Pokud jde o mě, tak to nevidím, protože mám svoje hranice a vím, kde jsem rychlostně. Mohu skočit ještě přes pět devadesát s tím, co umím, ale šest metrů je šest metrů. Nechci být skeptický, ale u nás nevidím nikoho, komu by se to mohlo podařit.
