„Bohužel se všechno špatně sešlo, chyběly nám klíčové hráčky. Hrály jsme, jak se dalo,“ řekla Janoušková po vypadnutí ze skupinové fáze Poháru EHF.
Splnil tedy váš návrat účel?
Zklamaná asi nejsem. Být v plné sestavě, postup do play-off jsme mohly uhrát. Jenže se zranily Markéta Jeřábková a Míša Borovská, další holky marodily. Moc nechápu, že se sešlo tolik problémů najednou. Bohužel to pak bylo na dorostenkách, které nemají tolik zkušeností. Ale na to, že toho moc neodehrály, se s tím popraly dobře.
V čem jsou evropští soupeři dál?
Nejsou úplně jinde, ale jsou rozhodně silovější a rychlejší. Zvlášť Švédky z Höörsu. Je fajn, že jsme si zase zahrály velké zápasy. Jsou to pro nás zkušenosti. I pro mladé.
Vy sbíráte i nové zkušenosti na spojce. Jaký je přerod z křídla?
Sžívám se s tou rolí. Nemůžu soudit, jestli mi to jde, ale snažím se. Je to pro mě něco jiného, doufám, že to je zápas od zápasu lepší.
Nebolí házená na spojce víc?
Je tam víc kontaktu, ale to mi nevadí. Ráda kličkuji, nejsem žádná kanonýrka. Vyhovuje mi spíš kličkovat než střílet z dálky.
V čem jsou tyhle dva posty ještě odlišné?
Na spojce je zodpovědnost. Nechci říkat, že na křídle se jen běhá do trháku, ale my moc do křídel nedohráváme. Je to jiné.
Proč jste v Německu skončila? Dva roky jste působila v bundesligovém Leverkusenu, na podzim o patro níž v Beyeröhderu.
Rozhodla jsem se odejít v půli sezony, protože jsem nebyla spokojená se životem jako takovým. Nemohla za to řeč, němčinu jsem se naučila. Ale byla jsem tam sama, trápila jsem se. Kvůli házené jsem neodešla, hrála jsem 60 minut, i když Evropa v Mostě mě lákala hodně. Jsem spokojená, že jsem se vrátila už teď.
Samota vás užírala?
Ze začátku jsem sama nebyla, odešla jsem do Německa s přítelem. Tedy s bývalým přítelem, abych to uvedla na pravou míru. Až potom jsem byla sama. Ale ono je jedno, jestli jste tam ve dvou. V Leverkusenu jsem si bohužel nesedla s trenérkou, dva roky jsem se s ní trápila, bylo to vážně hodně špatné. Pak jsem odešla do 2. ligy, to už bylo dobré.
Jako házenkářky si moc nevyděláte, takže o to víc zvažujete, zda při nespokojenosti zůstat?
Nestojí to za tu oběť, zvlášť v ženské házené. Peníze se v ní nepohybují tak vysoko, abyste si něco vydělala do budoucna. Všichni vidí jen to, že hraješ 1. ligu v Německu, ale nikdo nevidí, co za tím je. Všechno je tam jiné, i tréninky. Němci jsou perfekcionisté a jedou na 150 procent.
Takže už vás nikdo na zahraniční angažmá nepřemluví?
Řekla jsem, že už do ciziny nepůjdu, že zůstanu v Mostě. Zkusila jsem si to a už mě to asi neláká. Házenou se nedá živit. Teď hraji pro zábavu a pracuji pro sponzora klubu. Je to moje první zaměstnání, jsem ráda, že můžu někde začít.
A k tomu vyhrávat trofeje. Láká vás kromě českého titulu i interligový, v klubu spíš přehlížený?
Pamatuji, jak jsme s trenérem Polozem vyhrávaly, co šlo, včetně Challenge Cupu. Interliga je pro nás holky v šatně výzva, když Pohár EHF nevyšel. Náš cíl je interligu vyhrát, je to pro nás motivace. Máme doma Michalovce i Slavii, to budou zápasy jara. Zraněné holky nám budou chybět, ale mohly bychom to zvládnout i v okleštěné sestavě.
