I zestresovaní, unavení a nepřízní osudu postižení olympionici se tu cítí dobře, jakmile se otřepají z porážek. Kdekdo to říká: Sydney je kouzelné, přátelské, má sportovního ducha, žije olympiádou. Kde jinde byste našli takové město? Je to město úsměvů. Na každém rohu olympijského teritoria se někdo usmívá vstříc tisícům hostů. U bezpečnostních kontrol, na stanicích autobusů, v tiskových střediscích. Od rána do noci. "Jak se máte? Hezký den." Obvyklá společenská fráze tu zaznívá tónem ze srdce. "Australané jsou přátelštější než Američané a otevřenější než Angličané," myslí si šéf české výpravy František Dvořák. Při procházce městem, ještě než hry začaly, se mu zalíbila spousta kavárniček a pubů, útulných míst uprostřed starobylých čtvrtí či s výhledem na přístav, na Operu, na mořský záliv. "Kde jsou hospody, tam jsou i dobří a veselí lidé," míní. Čech se v něm nezapře. Australané jsou sportovním národem, o tom už nikdo nepochybuje. Jsou umanutí olympiádou. Jsou hrdí na své šampiony. Zájem o hry roste, jen koncem týdne přiletělo z Melbourne do Sydney na pět tisíc lidí. Dopravní organizátoři si oddychli poté, co dopravní síť dopravila v pátek vlaky a autobusy do Olympijského parku na čtyři sta tisíc lidí bez velkých zpoždění. Premiér Nového Jižního Walesu Bob Carr prohlásil: "Přemístili jsme víc lidí, než kdy bylo přemístěno ve válce nebo v míru na tomto kontinentě." První vlna se vyhrnula k mnoha stadionům, soustředěným do obrovského komplexu parku, už od šesté ráno do desáté dopoledne. Bylo to sto padesát tisíc lidí. Další davy se hrnuly celý den. Z Centrálního nádraží uprostřed města vyjížděly vlaky po pěti minutách, v každém 1100 pasažérů. Byl to nejživější den nádraží za 98 let jeho existence. Jen čtyři procenta vstupenek na sporty, které už skončily, se neprodala. Šest dní před skončením her má Sydney šanci překonat návštěvnost na hrách v Barceloně, dosud nejvyšší v historii. Tam se prodalo 82,3 procenta vstupenek. Sydney je i rejdištěm překupníků vstupenek. Tomuto obchodu organizátoři nejsou schopni zabránit. "Někteří lidé si myslí, že děláme dobrou věc, jiní, že jsme parazity," řekl Londýňan Ronny Crettela, jakýsi mluvčí překupníků. Je to proslulá postava z mnoha olympiád, překupnictvím se ostatně zabývá na každých hrách už od Soulu v roce 1988. Má svou filozofii. "Pro toho, kdo je natolik bohatý, aby nemusel stát ve frontách, děláme záslužnou práci. Pro toho, kdo je chudý a musí se postavit do fronty, pro toho jsme parazity," řekl v rozhovoru pro The Sunday Herald. "Jestliže například máme tisíc vstupenek a policie nebo organizační výbor nám je nedovolí prodat, na stadionech bude o tisíc míst méně." John O'Neill, mluvčí organizačního výboru pro prodej vstupenek, prohlásil, že překupníky nelze oficiálně uznat. "Lidé, kteří u nich koupí vstupenku, to dělají na vlastní riziko." Většina kupujících očekává, že u překupníků zaplatí o dvacet procent víc. Jestli ovšem je nějaký Australan ve finále, lidé jsou ochotni zaplatit až o třicet procent víc, než je uvedeno na vstupence. Vidět olympijské boje na vlastní oči, to bude pro Australany zážitek do konce života. Jednou dvakrát si to dopřejí. Pak si sednou k televizi. Je to známá věc: když chceš vidět z her nejvíc, zůstaň doma a dřepni si před televizor. Co tam uvidí? Spoustu přímých přenosů a spoustu sponzorských reklam. Televizní společnost Seven se rozhodla do každé olympijské hodiny vsunout deset minut reklamních spotů. Budí to nevoli a mnohé stížnosti. Bylo zle, když reklama jednoho ze sponzorů, letecké společnosti Quantas, zasáhla i do plaveckého závodu na 200 metrů volný způsob. Jeho start a první metry byly překryty spotem. Ta hrůza, plavala přece Australanka Susie O'Neillová a získala zlatou medaili. "Já nechci nikam létat, já chci vidět Susie od začátku do konce," postěžoval si jeden divák. Má smůlu. Bez prodeje televizních práv a bez s nimi spojené reklamy by byla olympiáda chudá jako kostelní myš.
25. září 2000
