A v sobotu s ní může získat v duelu poražených semifinalistů bronz. "Medaile je náš sen, snad se vyplní," říká.
Máte to nějaké výhody být trenér i novinář v jedné osobě?
Dělal jsem a ještě pořád externě spolupracuji s rozhlasem, takže mám určitě výhodu v mluvení. A trenér musí umět mluvit, to je jeden předpokladů. Myslím, že mám jako trenér větší nadhled. Viděl jsem desítky zápasů jiných sportů, takže mě něco jen tak nerozhází. Jako novinář možná v roli trenéra vidím v té hře víc. A naopak jako trenér ne vždycky úplně všechno řeknu, protože vím, že se to může napsat.
Když jdete jako novinář na nějaký sportovní zápas, vnímáte ho chvílemi jako trenér?
Určitě. Z každého sportu si člověk něco bere. Kdyby dělal jen florbal, nikam se trenérsky neposune. Když dělám rozhovory s jinými trenéry, často se ptám na to, jak třeba dělají letní přípravu. Konzultujeme to společně a vyměňujeme si poznatky, což je dobré pro všechny.
Jak zaměstnavatel bere, že často odjíždíte pryč?
Nedávno jsem z rozhlasu přecházel do novin a měl jsem jednu z podmínek, že k nim nepůjdu, pokud by mě v daných termínech neuvolnili. Naštěstí je novinářská práce spíše volnější, takže není problém. Ale celá dovolená padne na florbal.
Zase by z vás mohl být zvláštní zpravodaj, ne?
Domlouval jsem se, že budu natáčet hlasy pro Radiožurnál, ale zapomněl jsem si doma mikrofon. Takže aspoň zprostředkovávám rozhovory s hráčkami přes telefon.
Jak se z vás vlastně stal florbalový trenér?
S florbalem jsem začal před čtrnácti lety, když v Pardubicích do Sokola přivezli hokejky. Zkusili jsme to, moc nás to chytlo a založili si florbalový oddíl, se kterým jsme během sedmi let postoupili o pět soutěží výš až do extraligy. Byl to úžasný sen. V té extralize jsem hrál a zároveň trénoval, ale jelikož jsem nebyl nikterak extra hráč, zůstal jsem raději u trénování. Pak jsem začal v Pardubicích spolupracovat s Jardou Marksem, který mě vytáhl k reprezentaci žen.
