Parádní mistrovství, že?
Myslím, že úplně skvělé. Byla jsem tak napnutá. Atmosféra na stadionu byla skvělá, úplně jiná než při rozběhu. Úplně jsem z toho řevu měla husí kůži. A dopadlo to úžasně.
Přitom jste mohla být ještě rychlejší, na šestistovce vás zavřela Maročanka.
To teda jó. Jsem blbá, moc jsem se vžila do atmosféry, nestihla jsem se periferně podívat. Chtěla jsem je podběhnout kolem mantinelu, ale holky tam seběhly, takže jsem to musela celý oběhnout a v duchu jsem si nadávala, že jsem to takhle pokazila.
Stejně jako z rozběhu jste ale pak postoupila na čas.
Trošku to beru tak, že si vybírám štěstí za ty předchozí sezony, jak halovou tak venkovní, a za má zranění. Jsem ráda, že se na mě štěstí zase usmálo.
Jaké bylo čekání na druhé semifinále a na rozhodnutí, zda postoupíte časem?
Nejdřív jsem seděla na zemi a dívala se na televizi, ale když jsem viděla jejich slabší mezičas, tak mě to zvedlo ze země zpátky na nohy. To jsem si nemohla nechat ujít. Jsem tam, jsem ve finále!
Na trati, kde kdysi zářily Kratochvílová a Formanová.
Teď jsem na to na pokoji myslela. Říkala jsem si: Mohla bych navázat na tu naši půlkařskou historii. Když člověk pořád běhá jen v rozbězích nebo v semifinále, tak si ho časem nikdo nepamatuje. Tak jsem si usmyslela: Bylo by dobré postoupit do finále a něco tam předvést, abych trochu víc spadla i do té historie.
Povedlo se. Na co si teď troufáte?
Bude to hodně těžké. Myslím, že vítězka půjde za 1:57 a další medaile budou tak za 1:58 nebo 1:59. A to už není daleko k mému pátečnímu času, ne?
Dokážete si to finále i vychutnat?
Vychutnám si ho, ale na druhou stranu jsem teď ještě víc nahecovaná, protože vím, že jsem semifinále při tom obíhání soupeřek vlastně pokazila a že se ještě dá něco zlepšit.
