Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


NA VLASTNÍ KŮŽI: Že má Sáblíková lepší brusle? Asi by mě i předběhla

BEZ ŠANCE. Ve chvíli, když rychlobuslařská šampionka Martina Sáblíková najela na obvyklé tempo, začala se svému „pronásledovateli“ ztrácet v dálce, jako by zůstal stát na místě. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

18 2017
Porovnat svoje chabé umění na kolečkových bruslích s tím, které ovládá Martina Sáblíková, skvělá česká rychlobruslařka, jejíž sportovní úspěchy se už skoro ani nedají spočítat. Tahle představa byla až příliš velkým lákadlem na to, abych ho nechal ležet jen tak ladem.

A tak ve chvíli, kdy se ve Žďáru nad Sázavou v neděli chystalo slavnostní otevření místního zrekonstruovaného rychlobruslařského oválu, neváhal jsem využít situace. Vedení města totiž na akci pozvalo právě i pětinásobnou olympijskou medailistku a mnohonásobnou mistryni světa.

Nejprve jsem sice musel počkat, až Martina rozdá spoustu autogramů natěšeným fanouškům, ale pak jsem položil zásadní otázku: Zazávodila byste si se mnou? A k mé velké radosti úspěšná svěřenkyně kouče Petra Nováka souhlasila.

Hned vzápětí jsem si však s plnou vahou uvědomil, co mě vlastně v nejbližších minutách čeká.

Nervozita letěla strmě nahoru. Sportu se sice věnuji poměrně aktivně, jenže mi bylo jasné, že svoje zkušenosti z florbalu či fotbalu na rychlobruslařském oválu určitě neprodám. Vzít zpátky moji výzvu už ale nešlo. Nezbylo než nasadit optimistický výraz a vyrazit do boje.

„Zkusil jsem jeden přešlap a cítím, že je zle. Začínám se naklánět dozadu a obávám se nejhoršího.“

Hned na začátku jsem prosil Martinu o cenné rady. „Myslím si, že rovinku zvládnu, ale bojím se zatáčky,“ přiznal jsem. Načež mi Martina ochotně ukázala techniku přešlapování v zatáčce. Snažil jsem se sice zapamatovat z jejích slov co nejvíc, ale moje mysl zrovna v té době nespolupracovala. Po chvilce jsem Martinu nicméně ujistil, že to zvládnu.

Následovala dohoda, že od sloupu na začátku cílové rovinky pojedeme naplno. A prakticky hned poté, co jsme minuli zmíněný sloup, bylo zcela jasné nejenom mně, že pro Martinu nebudu ani trochu důstojným soupeřem. Zatímco ona plynulými pohyby vystřelila kupředu, já měl pocit, jako bych i přes veškerou snahu zůstával stát na jednom místě.

Nakonec jsem nicméně i já nějakým zázrakem začal zrychlovat a s hrůzou přitom zjistil, že to kupodivu vůbec není ani trochu příjemný pocit. Na konci rovinky se mi najednou brusle vlnily pod nohama a já měl co dělat, abych ze všech sil udržel balanc.

Moje představení působilo čím dál víc komicky. Zkusil jsem podle návodu jeden přešlap, ale okamžitě mi bylo jasné, že je zle. Začal jsem se naklánět dozadu a byla jen otázka času, kdy dojde k pádu.

Zachránilo mě pouze to, že jsem úplně přestal bruslit a zatáčku projel setrvačností. S pocitem vnitřní úlevy, že se snad nakonec přeci jen udržím na nohou, jsem pak pohledem hledal Martinu. Ta už ale byla dávno v cíli.

Můj marný boj se světovou rychlobruslařkou sledovalo i několik diváků, kteří se viditelně dobře bavili. Musel jsem ale působit dost zničeným dojmem, což jsem pochopil ve chvíli, kdy se mi jeden z přítomných snažil zvednout náladu. „To je určitě tím, že Martina má lepší brusle,“ utěšoval mě. Já však věděl moc dobře, co se na oválu dělo. „Tím to není. Myslím, že by mě Martina bez problému porazila, i kdyby vedle mě běžela,“ odvětil jsem sebekriticky.

Pak už mi nezbývalo nic jiného, než poblahopřát soupeřce a poděkovat jí. I přesto, že můj výkon byl víc k smíchu, věděl jsem, že jen málokdo si může říct: Závodil jsem s Martinou Sáblíkovou.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze