Proč jste se rozhodla skončit právě teď?
Chci vyrůst. Je mi padesát, chci se věnovat normálnímu životu a žít ho. Trávit víc času s rodinou, přáteli, svojí partnerkou. Věděla jsem, že fyzicky pořád mám na to hrát, ale už jsem cítila, že chci jít dál.
I proto jste se pustila do umění?
Naše obrazy jsou projekt, který jsme si s Jurajem Králikem vymysleli před pěti lety. Ani jeden z nás si nemyslel, že nabude takových rozměrů. Nabarvili jsme míčky a já je odpalovala tak, aby dopadaly pod různými úhly a intenzitou. Výsledkem toho jsou naše obrazy, které prodáme a výtěžek z nich půjde na charitativní účely pro zvířecí nadaci.
Co budete říkat kritikům, kteří vám budou vyčítat, že vaše obrazy nejsou opravdové umění?
Umění není tak omezené, aby platily jen ty obrazy, které člověk namaluje štětcem. Pro mě je důležitější, aby se má díla líbila lidem než kritikům.
Když jste jezdila po světě na zápasy, zašla jste se podívat i do galerií?
Když jsem ještě hrála profesionálně, tak jsem na nic takového neměla čas a byla jsem ráda, že jsem si zašla aspoň na večeři. Vezměte si jen, kolikrát já byla v Paříži. Myslíte, že jsem byla v Louvru? Nikdy. Skočila jsem k Rodinovi a do Musea D’Orsay, ale Louvre mě teprve čeká. Všechny tyhle věci chci teď dohnat a strašně se na to těším. S uměním je to totiž jako se sportem. Uzdraví to duši víc než tělo a vytváří to pozitivní tlak na život. A to je vždycky dobře.
Vy jste nedávno vydala knihu o zdravém žití, která vyšla jen v Severní Americe a Británii. Ve volném překladu se jmenuje Dej se do formy. Kdy vyjde v Česku?
Ještě nevím, jestli vůbec. Kromě překladu je totiž nutné změnit části textu, protože návody na různá jídla či ovocné a zeleninové šťávy, které tam uvádím, jsou z ingrediencí dostupných v Americe. Tady nebude všechno k dostání, a tak to budu muset buď nahradit, nebo vynechat, a to by asi byla škoda. Ale zájem o ni je, tak uvidíme.
Proč má kniha dvojsmyslný název (v angličtině Shape Your Self, doslova přeloženo Vytvaruj své sebe, pozn. red.)?
To je schválně. Protože fyzické tělo a psychická duše jsou propojené. Když vám dobře pracuje tělo, funguje lépe i váš mozek a jste v souladu a k tomu celkově spokojenější. A naopak, když není dobře vaší duši, vždycky je to na vašem těle vidět.
Jak je to vidět?
Třeba když mají lidé nadváhu. Ta má často jasnou psychickou příčinu. Problém pak není ani tak v tom, co jedí, ale co takzvaně žere je. Kolikrát si to neuvědomí a snaží se třeba drasticky hubnout, samozřejmě bez dlouhodobého výsledku. Když lidé chtějí doopravdy zhubnout, musí nejdřív zjistit, proč mají nadváhu.
Takže to nemáme chápat jako novou dietu Martiny Navrátilové?
Tady přece nejde o žádnou zázračnou dietu, kterou za dva měsíce shodíte deset kilo. Já chci lidem měnit životosprávu na celý život. Snažím se jim ukázat, jak propojit tělo a emoce. Dělám to postupně, po nepatrných krůčcích a malých změnách. Připravím lidi na změny nejdřív mentálně, protože tam je vždycky zakopaný pes.
|
Martina Navrátilová 1956 Narodila se 18. října jako Martina Šubertová. Rodiče se rozvedli, když jí byly tři roky, a ona pak přijala jméno svého nevlastního otce Miroslava, který se stal jejím trenérem. 1975 Po prohraném zápase s Chris Evertovou oznámila, že v USA zůstává. Zelenou kartu dostala během měsíce. 1978 Vyhrála první Wimbledon, do konce své kariéry vyrovná rekord 20 vítězství. 1994 Odchází do tenisového důchodu, ale po devíti letech se zase vrátí a získá onen 20. titul ve Wimbledonu. 2000 Vstoupila do Mezinárodní tenisové síně slávy. 2006 Definitivně uzavírá kariéru a stává se tak nejúspěšnější hráčkou všech dob.
|
Do KSČ by mě nikdo nedostal
Jak jste vy pracovala se svou myslí během hraní tenisu?
Nejdřív jsem si mentální stránku hry moc neuvědomovala. Pilně jsem trénovala a tvrdě cvičila a hlavu jsem brala jako něco vedlejšího. Když jsem třeba prohrála, řekla jsem si, že příště musím ještě víc trénovat, ještě pilněji cvičit a nasadit ještě lepší techniku. Přitom někdy o to vůbec nešlo, často jsem prohrála kvůli tomu, že jsem se na zápas nepřipravila mentálně nebo jsem měla příliš velké nervy a nedokázala se pořádně soustředit.
Kdy jste na to přišla?
Až kolem třiceti. To člověk přichází na spoustu věcí.
Překvapuje mě, že ne dřív. Vždyť jste musela zažít velký psychický otřes, když jste v osmnácti emigrovala do Spojených států.
To bylo něco jiného. Díky tomu odchodu jsem teprve mohla začít ovládat svůj život. Rozhodnout se, co chci a nechci, jestli budu úspěšná, nebo ne. Nemusela jsem se přetvařovat a někomu se vnucovat.
To jste dělala?
Právě že ne - a měla jsem kvůli tomu problémy. Odmítala jsem chodit na ty kongresy a budovatelské brigády. I z demonstrace na 1. máje jsem utekla po čtvrthodině. Do komunistické strany by mě nikdy nikdo nedostal. Jen jsem se bála, že mě začnou nutit. Měla jsem spoustu důvodů, proč jsem utíkala, a představa nuceného vstupu do KSČ byla jedním z těch největších.
Co bylo na rozhodnutí odejít nejtěžší?
To, jak dopadne moje rodina a že už se nikdy nemusím dostat zpátky. Bylo to hrozně těžké a nevím, jestli bych to dneska znovu dokázala. Tehdy nikdo nečekal, že komunismus padne. A už vůbec ne, že takhle brzy. Já to sice potřebovala o čtrnáct let dřív, ale díky bohu, že to vůbec přišlo.
A sedmnáct let po revoluci jsou u nás komunisté ve Sněmovně pořád třetí nejsilnější stranou.
To nedokážu pochopit, ani se s tím srovnat. Ohromně mě to štve. Přijde mi to od lidí nevděčné - po tom, co s nimi vytrpěli. Je neuvěřitelné, jak krátkou paměť mají.
Vy jste tehdy neodjížděla do ráje. Americká média vás v roce 1973 vůbec nepřivítala vřele. Vyčítali vám dokonce i to, že jste prý tlustá.
Já tehdy opravdu ztloustla. Jakmile jsem přijela do Ameriky, přibrala jsem deset kilo za dva týdny. Přitom jsem nejedla žádná levná jídla nebo fast food, naopak. Můj problém byl, že jsem jedla všechno. Přišla jsem do restaurace a snědla to, co mi číšník přinesl. Byla jsem tak naučená z domova, u nás jsme vždycky museli všechno dojídat a na talíři se nic nenechávalo. A umíte si představit, jak vypadají americké porce. Jsou ještě jednou tak větší než ty české.
Myslela jsem, že jste přibrala kvůli stresu.
Tehdy ne, to bylo čisté předávkování bílkovinami. Česká kuchyně jsou samé sacharidy - brambory, pečivo, knedlíky, rýže a k tomu trochu masa. Americká je obráceně - samé maso, steaky, hamburgry, barbecue a k tomu třeba jedna brambora. Úplně jsem nabobtnala, a to i přesto, že jsem pořád hrála intenzivně tenis tři hodiny denně. Pak jsem se ani nevešla do šortek. A potom, za tři roky, ta kila najednou zmizela, ani jsem nevěděla jak. Od té doby vážím stejně.
Tisk vám taky vyčítal, že nejste dostatečně feminní. Že jste tvrdá.
Já měla tvrdou hru, ale lidsky jsem tvrdá nebyla. Měla jsem svaly, pevnou kostru, velké žíly, to ano, ale třeba Chris Evertová byla daleko tvrdší než já. Jenže protože vypadala klasicky žensky, nikdo jí to nevyčítal. Ta kritika médií byla pro mě důkazem toho, že novináři hodnotili jen to, jak vypadám, a ne to, jaká doopravdy jsem.
To vás muselo mrzet.
To víte, že mě to štvalo. Protože já jsem hodná holka a pomáhám lidem kolem sebe, a nejenom těm. Nejsem ani tvrdá, ani sobecká. Bylo mi to vlastně moc líto.
Kdy to bylo nejhorší?
Paradoxně ve chvíli, kdy jsem se stala Američankou. Dokud jsem byla Češka z komunistické země, psali o mně hezky. Byla jsem pro ně zvláštnost a říkali o mně, že jsem "příjemně baculatá". Jakmile jsem emigrovala, ze dne na den jsem pro ně byla "tlustá".
A kdy se přístup Američanů k vám změnil?
Postupně. Trvalo jim dlouho, než přišli na to, jaká doopravdy jsem. Vztah ke mně jim taky ulehčilo, že jsem hodně vyhrávala.
Na děti už nemám věk
Mezi vámi a Chris Evertovou byla velká rivalita a zároveň obrovské přátelství. Vy jste ji seznámila s jejím manželem, ona s vámi jela poprvé po revoluci do Československa. O vašich vztazích dokonce vyšla knížka. Kamarádíte se ještě?
Pořád jsme kamarádky, i když už ne tak blízké. My po celou dobu měly svá nahoře a dole, a teď je to tak někde mezi. Ale to, co jsme spolu prožily, už nikdy s nikým neprožijeme.
Jak jste snášely, když jste coby spoluhráčky z deblu a nejbližší přítelkyně hrály proti sobě?
Pro mě to bylo těžší než pro ni. Chris to brala, jako že byznys je byznys. Když jsme spolu hrály exhibici, byla zábavná, dělala si legraci, usmívala se, tvářila se hezky. Pak jsme stály proti sobě na jiném turnaji a ona se na mě ani nepodívala. Snažila jsem se s ní navázat oční kontakt, ale ona nechtěla. Bylo to zvláštní. Já chtěla být kamarádka pořád. Až později jsem se naučila dávat si mezi sebe a druhé oponu ve chvílích, kdy si to situace žádá.
Myslíte, že ta potřeba emočního kontaktu je slovanský rys?
Nevím, jestli to je věc národů, nebo generace. Staří sportovci tu potřebu měli všichni. Vždycky byli féroví a kamarádští. Ani jsme skoro nepotřebovali rozhodčí, pískali jsme si auty sami, a když jsme si nebyli jistí, nechali jsme bod soupeři.
Co to změnilo?
Peníze. Tenis už není tolik postavený na osobnosti. Každý má s sebou kouče, rodiče, trenéra, maséra a celý ansámbl, jsou spolu ve skupinkách a hráčky už se tolik nestýkají. Dřív jsme si povídaly před zápasy, když na Wimbledonu pršelo, trávily jsme čas spolu, hrály společenské hry a čekaly, až to přejde. To už dneska není.
Vy dneska tenis i učíte. Je rozdíl mezi hráči a hráčkami?
V jedné věci obrovský. Muži mi vždycky nejdřív musí ukázat, co všechno umí a jak to skvěle válí. Když jim řeknu, že by to mohli zkusit jinak, souhlasí, ale pak si to zase udělají po svém. Trvá mi déle, než je přesvědčím.
|
Kdo je má jediná, neřeknu Martina Navrátilová je nejúspěšnější tenistkou na světě. Na kurtech strávila přes třicet let, sedm let po sobě byla světovou jedničkou, Wimbledon, nejprestižnější turnaj na světě, vyhrála celkem dvacetkrát. Po útěku z komunistického Československa ji v Americe čekaly posměšky za její východoevropský původ, nadváhu a tvrdou hru. Poté, co v roce 1981 přijala americké občanství, přiznala se jako jedna z vůbec prvních sportovkyň na světě k homosexuální orientaci. Její otec to tehdy nelibě nesl a označil to za "nemoc". Konzervativní sponzoři se tehdy od ní odvrátili ve velkém a sportovní komentátoři zase nelibě nesli, když šla Navrátilová před zápasem a po něm dát pusu své tehdejší přítelkyni, spisovatelce Judy Nelsonové. Rozchod s Nelsonovou byl jedním z nejtěžších období pro Martinu, během kterého zhubla zhruba deset kilo. Nelsonová ji zažalovala, poskytla několik rozhovorů do novin a napsala o ní knížku.
Americký prezident Bush by asi padl do mrákot, kdyby si přečetl, co o sobě v dnešním rozhovoru říká Martina Navrátilová. "Jsem hodná holka." Hodná holka, která jeho vládu přirovnává ke komunismu a která po jeho volebním vítězství nosila smuteční šaty. Navrátilová má odmala proříznutou pusu. Aby mohla veřejně říkat, co si myslí, odjela z komunistického Československa do Spojených států. Letos v létě jí stačilo pár dní pobytu v Praze a málem i tady po jejích slovech omývali dva prezidenty. Václav Klaus ji rozzlobil, když nepodepsal zákon o registrovaném partnerství. Prezidenta tenisového svazu Kaderku osočila slovem HULVÁT, protože mluvil o tom, že víc než z lásky k vlasti přijela na turnaj do Prahy pro peníze. Navrátilová to možná občas přežene. Ale pro stovky tisíc lidí na celém světě se stala vzorem. Dala sílu homosexuálům, začínajícím tenistům i vyčerpaným ženám po čtyřicítce. Jiné v jejím věku dávno vozí kočárky s vnoučaty, ona až do padesáti běhala po kurtech. Když byl její zápas příliš krátký, přešla volně na tréninkový kurt a hrála dál. Napsala několik detektivek a nedávno i knihu o zdravé výživě. Vystavovala své fotografie z tříměsíční pouti po Africe a teď vystavuje obrazy. Udělala si pilotní licenci. Doma v garáži, navlečená do montérek, vyřezala ze dřeva dva stoly... I mluvit s ní je zážitek. "Jaký je rozdíl mezi vaší hrou kdysi a dnes?" zeptal se jí autor těchto řádek před pár lety. "Teď musím po každém setu chodit na záchod. To se stává, když stárnete," odpověděla. |
A ženy?
Ty se zase naopak nesmírně podceňují. Vysvětlují mi, že to neumí a že jim to nejde, přitom jsou třeba šikovné. Těm naopak musím sebevědomí dodávat.
Někdy o sobě říkáte, že máte tendenci vybírat si rychlá řešení. Jak se to slučuje s tím, že jste si v osmi letech řekla, že vyhrajete Wimbledon, a o čtrnáct let později jste ho vyhrála?
Musela jsem na sobě pracovat, abych se právě naučila nehledat ta rychlá řešení. Dala jsem si velký cíl, ale rozdělila jsem si ho na jednotlivé, menší cíle. Rychlá řešení totiž neexistují. Já si tehdy řekla, že mým cílem je být nejlepší hráčkou, jakou můžu být. Druhý krok byl podívat se na možnosti, které mám. Tehdy to bývalo tak, že jsem v zimě mohla hrát jenom hodinu týdně.
Vy jste jako malá trénovala hodinu týdně?
Jinak to nešlo. Nebylo to jako dneska, kdy děti hrají čtyři hodiny denně, a naopak to přehánějí. Snažila jsem se ze všeho, co bylo možné, získat maximum. Tenis byl pro mě naprosto nejdůležitější.
Takže jste neměla moc dětské dětství?
Ale měla. Na svoje dětství v Řevnicích strašně ráda vzpomínám. Kdybych měla děti, určitě bych chtěla, aby vyrůstaly tam. Na vesnici, kde je řeka, pole, kolem lesy. Když Berounka zamrzla, tak jsme na ní bruslili, v létě jsme tam zase plavali. S dětmi jsme přelézali ploty a já kradla jako malá ovoce sousedům.
Chtěla byste děti?
Chtěla, ale na to je už moc pozdě. Já mám děti, ale mají čtyři nohy a jsou chlupaté. (smích)
Chtěla bych se vdávat
Nedávno jste kritizovala Václava Klause za jeho postoj k registrovanému partnerství. Americký prezident George Bush je vůči homosexuálním svazkům ještě radikálnější. Co mu vyčítáte?
Že žádnou politiku nemá. Je to člověk se starým myšlením. Vždyť on ani v životě slovo lesbička veřejně nevyslovil.
Přitom dcera jeho nejbližšího spolupracovníka, viceprezidenta Dicka Cheneyho, je lesbička.
A nejen to. Mary Cheney je navíc republikánka a Bushe se zastávala.
Co vám na jeho postojích vadí nejvíc?
Že zná spoustu lidí, kteří jsou homosexuální, ale přitom je jim schopný do očí říct: "Nechci, abys měl stejná práva jako já." Zajímalo by mě, jak by to, že já bych si vzala svoji partnerku, jakkoli ohrozilo jiný heterosexuální pár.
Co děláte vy na podporu práv gayů a lesbiček?
Podporuji nadaci Rainbow Endowment, která shromažďuje finance na pomoc gayům, lesbičkám, bisexuálům a transsexuálům. Také se snažím veřejně apelovat na to, aby se gayové a lesbičky ke své homosexualitě přiznávali. Tím totiž dají slovu „gay“ tvář. Pak také bojuji za to, aby se pro naše svazky našlo jiné pojmenování. V angličtině se totiž slovo pohlaví řekne "sex", takže manželství lidí stejného pohlaví se řekne jako "lidi stejného sexu".
Co vám na tom vadí?
Že to může navozovat dojem, že mezi těmi lidmi jde v první řadě o sex. A to není pravda. Sex je jednou ze spojujících věcí, ale není nejdůležitější. Když se dva homosexuální lidé rozhodnou spojit, mnohem podstatnější je pro ně to, že se mají rádi, že si věří, respektují se a udělali by pro sebe první poslední. Když se podíváte na heterosexuální pár, vidíte, jak se baví, jak se k sobě chovají, jak jeden druhému vylepšují život tím, že jsou spolu. Prostě hodnotíte kvalitu jejich vztahu a nemyslíte při tom na to, jaký spolu mají sex. U homosexuálních lidí by to mělo platit stejně.
Jak těžké pro vás tehdy bylo přiznat, že jste lesbička?
Těžké to nebylo. Já to věděla, že taková jsem a že taková budu vždycky. Ani jsem si nemyslela, že by na mé homosexualitě bylo něco špatného. Dokonce ani předtím, než jsem si to uvědomila, jsem ji u jiných neodsuzovala. Nepovažovala jsem to za něco nemorálního. Proto jsem u sebe nemusela nic moc těžkého překonávat. Když to někomu vadilo, byl to jeho problém, a ne můj.
Před pětadvaceti lety, kdy média vaši homosexualitu zveřejnila, ji přijímala společnost jinak než dneska.
To určitě. Já o tom nemluvila, považovala jsem to za soukromou věc, ale také bych to nikdy nepopírala. Bylo mi jedno, kdo to věděl a jestli to někdo věděl.
Nesetkala jste se ani tehdy v Československu s negativními reakcemi?
Nastal tady obrovský posun. Před pár týdny jsme měli sraz třídy ze základní školy po pětatřiceti letech. Všichni spolužáci a spolužačky se se mnou nadšeně objímali jakoby nic. Došlo mi to až po pár dnech - nikomu z nich vůbec nevadilo, že jsem lesbička. Pro ně jsem Martina. A tak to má být.
Chcete mi říct, že se k vám dřív chovali jinak?
Myslíte za komunistů? To bylo hrozné! Tehdy vás za homosexualitu zavírali. Dneska mají gayové a lesbičky tady daleko lepší práva než v Americe. To je paradox, co?
Veřejně o svých vztazích nemluvíte. Ale přesto - chtěla byste si svoji partnerku, se kterou žijete už šest let, vzít? Chtěla byste se vdávat?
To víte, že chtěla. Až to bude legální, hned se vezmeme.
 Martina Navrátilová |
