Slavný závod v Jizerských horách Martina Řezáče přivedl k dálkovým závodům na běžkách. Letos se jel jubilejní 50. ročník a sportovec z Frymburka ho absolvoval podeváté.
„Rozhodl jsem se zvládnout celou trať technikou soupaže a hned jsem zaznamenal svůj nejlepší čas,“ líčí 34letý Řezáč, jenž do cíle v Bedřichově dorazil za dvě hodiny a 59 minut. Vítěz Pedersen z Norska byl o hodinu rychlejší.
„V úvodním stoupání jsem se vůbec necítil dobře, neměl jsem namazáno, takže jsem se hodně unavil, ale zhruba na dvacátém kilometru jsem se občerstvil a od té chvíle jako bych chytil druhý dech,“ vypráví.
Stále však zůstává ryzím amatérem. A to i přesto, že během zimy absolvuje se svým frymburským týmem Atletiko i osm závodů. V posledních týdnech nechyběl na startu italské Marcialongy nebo německého König Ludwig Laufu.
„Snažíme se všechny velké závody objet právě soupaží podobně jako profesionálové. Téměř každý víkend se koná nějaký závod, ale někdy musíme i odpočívat,“ usmívá se Řezáč, který se stará o propagaci cestovního ruchu na Lipensku a s dalšími dobrovolníky upravuje běžecké trasy v okolí Frymburka.
Právě na nich nejraději trénuje, tedy pokud je dost sněhu. „Najdou se tu výborné kopce, na kterých si opravdu dáte do těla,“ doplňuje. Jezdí i do rakouského areálu Schöneben. Po Evropě s běžkami putuje už téměř 10 let.
„Nemohu říct, který z těch závodů je nejhezčí. Skvělý je Birkebeinerrennet v Norsku, protože místní se s běžkami opravdu narodí a vás předjíždí i padesátiletí veteráni, kteří mají výtečnou techniku,“ vzpomíná Řezáč, jenž absolvoval i nejslavnější a nejdelší běh, švédský Vasaloppet. Ten měří 90 kilometrů.
Na tréninku s Kateřinou Smutnou
Sám cítí, že pojetí dálkových běhů se stále vyvíjí, i proto před závody komunikuje s největšími světovými esy v čele s českou reprezentantkou Kateřinou Smutnou nebo bratry Auklandovými z Norska, kteří patří mezi laufaři k nejužší špičce.
„Vyrazili jsme na několik tréninků soupaže, kde nám své rady předávali ti největší odborníci. Trend se opět mění, dnes už to není ani tolik o síle paží, ale spíše o práci břicha, stehen a zad. Pracuje prostě celé tělo,“ upřesňuje Řezáč, který je nositelem slavného jména české laufařské legendy Stanislava Řezáče.
A jihočeský sportovec přidává i několik s tím spojených humorných historek. „Občas se mi stává, že si nás lidé pletou. Dokonce se ptají, jestli to náhodou nejsem já,“ usmívá se Martin Řezáč a dodává: „Když jsem na norském Birkebeinerrennetu proběhl cílem, vytáhl jsem z batohu plechovku piva a řekl nejbližšímu pořadateli, že jsem ten slavný Řezáč, ať mě tady vyfotí.“
Martin Řezáč (vlevo) se vyfotil se jmenovcem Stanislavem po závodě König Ludwig Lauf v Německu.
Právě norský závod je specifický tím, že každý závodník musí na svých zádech vláčet batoh vážící tři a půl kilogramu. „Naházeli jsme do něj nějaké oblečení, ale i pytlíky rýže nebo právě plechovky piva,“ popisuje Řezáč.
Běžecké lyžování je pro něj obrovskou vášní, bez které si zimu nedokáže představit. Doufá, že ve stopě zůstane nejméně dalších 34 let. „Když vidím pány v krásném věku, jak stále závodí, přeju si, aby mě čekala podobná budoucnost. To je právě na tomto sportu rovněž krásné - vytrvalost přichází až s věkem, nejlepší léta mám teprve před sebou.“
