"Doufám, že příští rok budu světová jednička já. A pokud bych k tomu vyhrál i mistrovství světa, bylo by to fantastické," řekl v pátek čtvrtý hráč světového žebříčku v Praze, kde hrál exhibici s Peterem Ebdonem. Exmistrovi světa sice po více než čtyřhodinovém zápase vyšperkovaném mnoha legráckami podlehl 3:6, ale výsledek zase tak důležitý nebyl.
Marku, co vám tedy chybí k tomu, abyste byl číslo jedna na světě?
Je to jednoduché: musím vyhrát víc zápasů.
Nic víc?
Vlastně ani ne. V kvalitě takový rozdíl není. Ale je to o formě na velkých turnajích. A také samozřejmě velmi záleží na psychice.
Jak velkou roli hraje právě psychika ve snookeru?
Je spousta hráčů, kteří mohou vyhrát turnaj, mají na to. Ale kvůli psychice to nedokážou, protože si třeba sami nevěří. To že jsem se v posledních sezonách zlepšil, je právě tím, že jsem si sám začal věřit.
Takže třeba brzy zahrajete na velkém turnaji maximální možný náběh 147 bodů?
Doufám. Zahrát 147 při v tréninku není problém, ale při turnaji je to úplně něco jiného. Na hráče je vyvíjen velký tlak – od soupeře, médií, fanoušků. Často spíš člověk myslí na to, aby vyhrál, než předvedl 147.
Dá se náběh 147 bodů k přirovnat k výkonu v nějakém jiném sportu?
To je těžké. Snad hole-in-one (jamka na jeden úder) v golfu. golfista také moc nemyslí na to, aby ji trefil, ale prostě se to někdy povede.
V kolika letech jste vlastně začal se snookerem?
Hraju od devíti let, profesionálem jsem od šestnácti. Přivedl mě k tomu můj otec, který má snooker rád. A protože mě to bavilo, tak jsem u toho zůstal.
Byl jste odmala talent?
Nemyslím si, že snooker je úplně o talentu. Je to o spoustě dřiny a hodin při tréninku. Trávit pět šest i víc hodin denně u stolu a trénovat, trénovat, trénovat.