„Najednou jako bych narazil do zdi. Nemohl jsem dýchat, neměl šťávu a prožíval hrozné stavy. Kdyby to nebyla Havaj, tak to vzdám. Ale Havaj se nevzdává. Navíc kdyby mě do cíle přivezli v sanitce, tak by místo mě do ní rovnou mohla nastoupit manželka. Seklo by to s ní.“
A tak skoro 40 kilometrů trpěl, chvíli se rozběhl, chvíli šel. Však i výsledný maratonský čas 4:23 je o víc než hodinu horší, než obvykle při „železňáku“ mívá. Přes to všechno je Marek Svoboda velkým rytířem letošního Ironmanu.
I jeho přemohly slzy
Když mu zbývaly poslední desítky metrů a on byl rád, že je rád, spatřil před sebou zlomenou ženu. Sotva stála na nohou, vrávorala, občas zavadila o postranní plůtek. Ostatní závodníci ji - snad v euforii z cíle - po desítkách míjeli, až Svoboda zastavil. Nabídl ruku a čekal, zda přijme. „Zvedla hlavu a dívala se skrze mě. A když se chtěla chytnout, padla do plůtku. Bylo jasné, že pomoc potřebuje. Vzal jsem ji za ruku a dotlačil do cílové rampy.“ Tam se Kanaďanky Kimberly Fabianové ujali pořadatelé, posadili na vozík a víc Svoboda, který sám připomínal „zombie“, neví.
Triatlon, zvlášť ten ironmanský složený z 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů cyklistiky a maratonu, je tvrdou dřinou. Mnohokrát po více než desetinovém zápřahu tělo vypne těsně před cílem, na dohled konci. Existují emotivní videa, kterak závodnice leze za koncovou čáru po čtyřech, jiná se plazí. Před dvěma lety zase ohromily záběry bratrů Brownleeových z mistrovství světa, kde vyčerpanému Jonathanovi pomohl do cíle starší Alistair (pomoc od jiného závodníka je povolena) a bylo mu fuk, že tím přišel o naději na titul.
Teď nastala jistá podobnost, a byť zásadně neovlivnila pořadí, ukázala lidskost. I Svoboda přiznává: „Když jsem viděl ten konec na videu, bylo to pro mě silné a emotivní. Ještě dva dny potom jsem neudržel slzy, jak mě to zasáhlo.“
Marek Svoboda pomáhá vyčerpané Kanaďance Kimberly Fabianové do cíle havajského Ironmana.
Přitom má tento 47letý chlapík do „rozněžnělé slečny“ daleko. Původem je motorkář, který na závodní dráze zažil nesčetně pádů, dotáhl to až do mistrovství světa superbiků, což je po MotoGP druhý nejprestižnější šampionát. Se závoděním přitom začal až ve třiceti, kdy ho na okruh zahnal strach z provozu na silnici. „A závodění mě chytlo jako droga.“
Hned zkraje zajížděl slušné časy, v prvních závodech republikového šampionátu bojoval o stupně a po třech letech získal titul. Posouval se k silnějším kategoriím i prestižnějším šampionátům, až v roce 2007 zakotvil v superbikovém mistrovství, kde jedním z jeho soupeřů byl i slavný Max Biaggi. V prvních dvou kláních bodoval, zároveň ale pohlédl do zrcadla. „Že je svět o dva parníky dál, jezdecky i technicky.“
Už v té době ale měl v sobě touhu po vytrvalosti, uměl zdolávat bolest, nevzdat se. Je také prvním Čechem, jenž dojel na motorce 24hodinovku v Le Mans - legendární závod, který začíná sprintem ke strojům. V sedle se sice střídáte s týmovými kolegy, přesto je to o výdrži, třeba jako když jel Svoboda v noci ve dvou stupních nad nulou. „Dodnes mám promrzlé dva prsty na rukou. Ve čtyři v noci jsem brečel v karavanu a říkal si, že už zpátky nechci, protože jsem nebyl schopen za dvě hodiny rozmrznout.“
Nakonec viděl cíl a dnes srovnává: „Le Mans a Havaj se podobají. Úspěch je se vůbec kvalifikovat a pak dokončit. A obě věci pro mě byly zprvu něco nedosažitelného.“
Ovšem jen zprvu.
Od motorek k triatlonu
Přišel rok 2010. Svobodovi se narodila třetí dcera, která změnila postoj k riskování. Do toho ekonomická krize a on už byl unavený z věčného shánění peněz. „Motorsport je bezedná žumpa. Najednou tam byla psychická zábrana, že když spadnu, bude to stát bambilion. A měl jsem i strach, takže jsem se necítil tak odvážný, abych zrychloval.“ Navíc když jednou okusíte elitní ligu a pak se vrátíte do českého mistráku, nemotivuje vás to.
A tak s motorkami skončil. Neskončil ale s tréninkem, který obvykle představoval plavání, cyklistiku a běh. Ač se může zdát, že v motorsportu jde jen o to, jak kdo kroutí volantem či řidítky, je to také o fyzické připravenosti.
Jenson Button, bývalý jezdec F1, je špičkový triatlonista. Čeští motocyklisté Jakub Kornfeil či Ondřej Ježek zvládají na kole dlouhé štreky s vysokým průměrem. Svoboda nebyl výjimkou. Jelikož jako kluk hltal články o Ironmanovi, rozhodl se ho zkusit. „První poloviční železňák na Lipně byl šílený zážitek. Padaly kroupy, já tam přišel jako nýmand, který ani neuměl plavat. Tak jsem si řekl, že potřebuji pomoc.“
Našel si trenéra a v roce 2016 zvládl prvního klasického Ironmana v Klagenfurtu. Skončil desátý v kategorii, přičemž prvních pět se kvalifikovalo na Havaj. Pět lidí před ním účast odmítlo, a tak rázem Svoboda stál tentýž rok poprvé na startu legendy. „Stejně jako u motorek tu musí být preciznost, cílevědomost. Člověk se musí chtít zlepšovat. Ale co mě na motocyklovém sportu vadilo nejvíc, byla faleš v kolektivu. Každý si jede na sebe. U triatlonu to tak není. Navíc tady jede za své síly, tam jel za své prachy.“
Povolí manželka návrat?
Když mluví o penězích, motivující je i Svobodův profesní život. Když se v roce 1993 vrátil z vojny, pořídil si avii a začal rozvážet zboží. Třeba i do Ruska, kde to tenkrát byla pořádná divočina. O dva roky později ale s třemi dalšími kamarády založil dopravní společnost MOSS a z někdejší jedné avie jsou dnes desítky kamionů a 503 zaměstnanců.
„Na to jsem moc hrdý. Navíc se říká, že na podnikání je jeden málo a dva jsou moc. My jsme čtyři a celou dobu nám to drží.“ A zmíní ještě jednu věc, která dokresluje rytířský charakter. Ač firmu zakládal vraném a často bez pravidel fungujícím kapitalismu, nikdy kvůli zakázkám nedal úplatek. „Lidi, kteří taky začínali v 90. letech, to nechápou.“
Říká, že z firmy nikdy netahal peníze na závodění, leč daly mu svobodu v tréninku. V práci už dělá „jen“ strategická rozhodnutí, a tak má na přípravu čas. Koneckonců i výtečný čas 9:17, který předvedl v srpnu v Kodani, dokazuje správný směr.
Teď ho motivuje dostat se v kvalifikačních Ironmanech ve své kategorii na stupně vítězů a zase se na Havaj vrátit. To ale bude muset přemluvit manželku. Když mu teď čtyři hodiny po závodě pořád nic z krize nepomáhalo, žena se ho zeptala: „Už sem nikdy nepojedeme, že?“
„Ne, nikdy.“ Za týden už ale tvrdil „Chtěl bych se tam v padesáti vrátit, protože do padesáti je člověk schopen se zlepšovat. Žena? Klekla na mě v krizi, to se nepočítá.“
