Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Smrt je tam blízko, uvědomil si v Himalájích biatlonový trenér Lejsek

Marek Lejsek během výpravy na osmou nejvyšší horu světa. | foto: Archiv Marka Lejska

11 2015
Už odmala ho ta představa lákala. Zdolat aspoň jednu osmitisícovou horu. Hltal knížky Reinholda Messnera a živil svůj sen. Na konci srpna se trenér českých biatlonistů Marek Lejsek vydal na Horu ducha, jak se Manaslu přezdívá – osmý nejvyšší vrchol světa.

Zažil absolutní vyčerpání, návaly štěstí, sjezd na lyžích ze sedmi tisíc metrů nad mořem, ale také smrt. To všechno v jednom balení za pár týdnů.

Jak dlouho jste byl pryč? Předpokládám, že jste měl nejdelší dovolenou mezi biatlonisty.
To asi jo, výlet byl na nějakých 7 týdnů. Odletěli jsme 30. srpna a vracel jsem se 13. října. Skupina měla 10 členů, na místě se k nám přidali další čtyři Češi kolem Honzy Trávníčka, který tam měl svou skupinu. Pak jsme tam byli spolu, pomáhali jsme si ohledně předpovědí, vynášek atd.

Měl jste s sebou nějaký talisman?
Jasně, nosím ho pořád na krku. Je to dárek od kamaráda, který mi ho přivezl před deseti lety právě z Nepálu. I od přítelkyně jsem dostal takového panďuláka, kterého jsem nosil v kapse.

Kdy se ve vás probudila ta horolezecká touha? Máte to od mládí?
Dá se říct, že jo. Ještě když jsem závodil, tak mě to hrozně táhlo do hor – skialpinismus a lezení v Alpách. Neměl jsem na to čas, teď ho sice taky moc není, ale dá se to skloubit. Na jaře i během léta do hor vyrážím. Takže jo, je to moje vášeň už od dětství.

Údajně vašim vzorem nebyl Björn Daehlie, ale Reinhold Messner, je to tak?
Tak tak. Přečetl jsem od něj tři čtyři knihy. Nejde to přečíst všechno, protože toho napsal fakt hodně. Mám samozřejmě spoustu dalších lezeckých idolů, ale Messner je pro mě významná osobnost.

To i film Jak vytrhnout velrybě stoličku je asi vaším oblíbeným, ne?
Jasně, na ten jsme koukali i v průběhu expedice na tabletu. Když jsme netloukli cepínama do ledu a nebrodili se sněhem, koukali jsme dole na filmy. Tenhle byl jeden z mnoha a jel možná třikrát za celou dobu.

Fotogalerie

Kolik vás celý ten himalájský výlet stál?
Nemám to úplně spočítané, ale levné to nebude. I tak mě překvapuje, že jsme ten výlet pořídili relativně lacino. Dokupoval jsem i materiál pro sebe, takže kolem 150 tisíc. Což je taková rozumná cenová relace, když vidím, kolik peněz se do takových expedic dá narvat. Všechno jsem měl víceméně své, jediné lyže jsme měli půjčené.

Co na ten nápad říkala přítelkyně? Nadšená asi nebyla...
Nebyla, nebyla. Ale ona o tom věděla dost dopředu, ví, že mám hory rád. Už s tím nemohla nic dělat, bylo to rozhodnuté. A já jsem se ani neptal, jestli můžu (smích). Prostě jsem přišel řekl :“Jedu do Himalájí.“

Rodiče to taky brali tak v pohodě?
Ti se asi báli hodně. Nejsme nějaká horolezecká rodina, spíš běžecká. Neví, co se tam všechno může přihodit. Naneštěstí v průběhu naší expedice začala Česká televize vysílat České himalájské dobrodružství, takže jim to ukazovali live. Objeví se tam i nějaká smrt, takže z toho asi byli trochu vystresovaní. Hodně se jim ulevilo, když jsem se vrátil domů. S biatlonem jsem taky třeba měsíc a půl pryč, ale tohle bylo jiné. Bylo vidět, že jsou opravdu rádi, že jsem doma.

Jak k tomu přistoupil šéftrenér biatlonové reprezentace Ondra Rybář? Hned vám na výlet kývnul?
Když ta nabídka přišla, hned jsem ho kontaktoval. Probírali jsme to spolu a za to mu musím hodně poděkovat. On mi obratem řekl „Hele jeď, taková příležitost už se nemusí nikdy opakovat.“, což bylo super. Ondra taky před lety vyrážel na Mount McKinley, má proto pochopení. I tým mě podporoval ještě předtím, než jsme odjížděli. Trénoval jsem ráno před tréninkem nebo večer, vyrážel jsem na kolo. Sami viděli, že to nepodceňuju a podporovali mě v tom.

Absolvoval jste vysokohorskou přípravu, nebo jste do toho šel po hlavě?
Ne, vůbec žádnou. Necelý měsíc před odjezdem jsme měli týden dovolenou, byl jsem v Itálii v Arcu, takže o žádné vysokohorské přípravě se nedá mluvit. Říkal jsem si, že to holt zkusím. A my jsme stejně postupovali kemp po kempu, takže jsme se postupně aklimatizovali. Žádné velké problémy jsem neměl. Jednou mi sice bylo trochu blbě, vrátil jsem se do základního tábora a pak když jsem se pokoušel o vrchol, který jsem nezdolal, tak v těch nejvyšších partiích okolo 7 tisíc už mi tak dobře nebylo. Výšku jsem ale zvládal docela dobře, až jsem z toho byl překvapený.

Manáslu

Hora ducha, jak se Manáslu přezdívá má přesně 8163 metry a je osmou nejvyšší horou světa a zároveň tou nejvyšší v celém Nepálu. Jako první se na vrchol v roce 1956 dostali Japonec Toshio Imanishi s Nepálcem Gyalzenem Norbuem. Manáslu zároveň patří mezi ty nebezpečnější mezi osmitisícovými velikány, do dnešního dne zde zemřelo asi 79 horolezců.

Myslíte si, že kdybyste měl vysokohorskou přípravu, na vrchol byste se dostal?
Možná že jo, ale ona tam byla taková nešťastná shoda náhod. Když jsme přišli do posledního výškového tábora, tak z vrchu přišla francouzsko-rakouská dvojice s akutní výškovou nemocí. Přes noc jsme je zachraňovali, uklidňovali. Já jsem jim píchal injekce a snažili jsme se je udržet při životě do rána. Bohužel ten Rakušan během noci zemřel. Pak jsme se starali už jen o Francouze. I ta hlava už pak byla jinak nastavená, na ten vrchol nás už to tak netáhlo.

Odjížděl jsem s tím, že to chci zkusit. Vůbec jsem si neříkal, že to musím vylézt za každou cenu. Nakonec jsem byl rád, že jsem tu situaci vyhodnotil tak, že na to asi nemám a otočil to a šel dolů. Výšková příprava by tomu možná pomohla, ale byl jsem na osmitisícovce poprvé, celá naše parta byla. Asi jsme udělali i pár základních chyb při postupu, při té aklimatizaci, vyplýtvali trochu víc sil, než bylo potřeba. Upřímně, byl jsem fakt úplně hotový a slabý.

Asi nejkrizovější okamžik celé výpravy...
Hmm, hlavně to ráno. V pět jsem vylezl ze stanu, chystali jsme se na útok na vrchol a šel jsem zkontrolovat ten jejich stan. Našel jsem toho Rakušana mrtvého, do té doby jsem se nikdy nesetkal se smrtí takhle napřímo. Museli jsme s ním hýbat, což bylo nepříjemné. Asi to byl nejkritičtější okamžik celé výpravy.

Uvědomil jste si tehdy, že horolezectví není sranda? Že jde často o život?
Asi jo. Možná přímo v té situaci mě to úplně nenapadlo. Nějak jsem to vyhodnotil, vzal si batoh a šel nahoru. Docházelo mi to až s postupem času, ale určitě jsem si uvědomil, že k té smrti je tam fakt blízko.

Řekl jste o tom hned doma, když jste se vrátil?
Ještě než jsme se vrátili domů, vyšly nějaké zprávy, takže naši věděli, že se tam stalo něco takového. Ale v pohodě, my jsme hned všechny uklidňovali, že jsme v pořádku.

Předpokládám, že když jste dorazil na letiště, všem se ulevilo.
Všichni měli radost. Táta pro mě byl na letišti s dědou, což bylo hezké. Večer jsme se s rodinou sešli u nás v Jablonci, měli jsme kuře s bramborovou kaší. Za celou expedici jsme totiž neměli maso, takže jsem se hrozně těšil. Na to jídlo jsme se těšili asi nejvíc. Hrozně hezké bylo i přivítání, když jsem za týmem přijel na Dachstein. Tři dny předtím jsem slavil narozeniny, takže jsme měli dort a menší narozeninovou party, bylo to fakt hezké.

Jaké talismany jste si z Himalájí přivezl?
Spoustu talismanů. Nějakých 10-15 metrů modlitebních fáborků přímo ze základního tábora, nakoupil jsem různé přívěšky, pak klasické suvenýry, třeba vytesané modlitební texty do kamenů, obrazy. Trochu mě zajímá buddhismus, takže věci z tohohle soudku.

Webové stránky expedice

Dolů jste jel na lyžích. Kde vás něco takového napadlo?
Myšlenku sjet to celé na lyžích jsem živil hodně dlouho. Nakonec jsem je nechal kousek pod čtvrtým táborem. Od lidí, co se vraceli seshora, jsem měl informace, že podmínky nejsou úplně dobré, proto jsem je odložil. Dalších pět kilo mi z batohu odpadlo, což je v té výšce dost. Dvěma klukům se to povedlo sjet ze 7 950 metrů, Sjel jsem z nějakých 6 800 metrů do třetího výškového tábora.

Kam jste se dostal nejvýš po svých?
Asi do 7 640 metrů.

Pojďme na chvíli k biatlonu. V posledních letech se dá říct, že je biatlon zimním sportem číslo jedna v České republice. Vnímáte to?
Očekávání od veřejnosti jsou vysoká. Biatlon je v pozici, kdy možná i my musíme myslet nahoru, ač to neradi říkáme. Zatím nemůžeme odhadovat, jak jsou na tom ostatní týmy, ale my jsme udělali maximum. Proběhly i změny v přípravě, na konci května jsme ještě v Norsku lyžovali, což bylo hrozně fajn, udělala se dost kvalitní práce. V přípravě taky všechno klapalo, zdraví sloužilo. Věřím, že ten tým je připravený do sezony vletět a uvidíme. Je to biatlon, špička je tak široká, že malé zaváhání už je propad třeba o 10 příček. Pak krásné patnácté místo už veřejnost vnímá jako neúspěch. Lidi jsou zvyklí být na stupně vítězů, nám by se to taky hrozně líbilo, ale jsme nohama na zemi. Za měsíc budeme chytřejší.

Co máte v plánu v nejbližších dnech?
Teď soustředění ve švédském Idre, kde rozvezli asi 2,5 kilometru sněhu. Podle posledních informací už je tam pouze kilometr a půl, ale furt je to kvalitní areál s výbornou střelnicí a v současnosti jeden z mála areálů připravených k biatlonu. Část týmu se před Světovým pohárem bude ještě vracet na dva dny domů odpočinout, část pojede přímo do Östersundu.

Je to sezona bez Nového Města. Bude vám chybět?
Určitě nám bude chybět, ale shodli jsme se, že je dobře, že to Nové Město na Moravě je jednou za dva roky. Letošní Světový pohár v Novém Městě byl úplně úžasný, nejlepším Světový pohár sezony, což je hlavně pro organizátory super vizitka. Bylo to super, ale příští rok se na to lidi budou zase těšit a přijdou možná ještě ve větším počtu. Jezdíme tam hrozně rádi.

Na druhou stranu, světový šampionát se koná v Mekce lyžování i biatlonu v Oslu, což je taky lákadlo, ne?
Tak, tak. Na to já se se třeba osobně hrozně těším. Jak jste řekl, je to Mekka lyžování, Mekka biatlonu a Norové ten sport milují. Atmosféra bude asi hodně podobná té z Nového Města, takže se fakt těším a doufám, že se nám povede nějaký pěkný výsledek.

S čím byste byl v Oslu spokojený?
Vyhrát chce každý, ale kdyby nám jeden kov cinknul, byli bychom rádi. Sezona předtím napoví. Jediná kaňka je, že se v únoru jede do Ameriky a pak následuje mistrovství světa. Každý na ty časové posuny reaguje jinak, tak snad nebude problém. Před třemi roky se letělo z Ameriky do Chanty-Mansijsku, což bylo hodně náročné jak pro realizační tým, tak pro sportovce. Tam se nám nepovedlo takřka nic, tak snad to nebude mít žádný vliv.







Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze