Závodník Slovanu Liberec 42 kilometrů v metropoli uběhl za 2:17,51 hodiny a možná tak zaskočil vážnější adepty na domácí trůn. Jenže hranice pro start v Pekingu je 2:14 hodiny. „A to je bez šance,“ pronesl.
Přesto musíte být spokojený.
To jsem, hodně. Začal jsem v rozumném tempu, nepřepálil jsem začátek jako Jirka Homoláč a postupně jsem ho doběhl. Motivovalo mě, že jsem ho měl pořád na dostřel, postupně jsem ho docvakl a nakonec jsem se udržel ještě s Maročanem, se kterým jsme doběhli až do cíle.
Tak jste si to plánoval?
Původně jsem myslel, že s Jirkou vydržím, ale na 9. kilometru jsem viděl, že je to hodně rychlé, takže jsem zvolnil a ušetřil síly na závěr. Ale bolelo to, jako každý maraton. I když člověk rozběhne rozumně, od 35. kilometru už má nohy rozmlácené.
Kolik maratonů jste musel běžet, než jste se stal mistrem republiky?
Běžel jsem jich šest a z toho jsem jeden vzdal, kvůli bolesti. Ale tenhle byl určitě můj nejlepší.
Zvlášť když nejste běžcem na plný úvazek.
Trénuju samozřejmě denně, ale až po práci, jednofázově, jinak to zatím nejde. A nic na tom asi nebudu měnit.
Ani titul vás nezlomí?
Ten pro mě až tak moc neznamená, ale čas není úplně špatný a myslím, že kdybych zapojil dvoufázový trénink, víc regenerace, mohl bych výkon posunout výrazně. Otázka je, jestli mi to za to stojí.
Práce by vám takové možnosti umožnila?
To právě ne. Pracuju jako logistik ve firmě na výrobu hliníkových odlitků a musel bych se domluvit na jiných podmínkách, nebo úplně to vzdát. Což nechci.
A ještě je čas dostat se do extratřídy?
Je mi třicet, což je pro maraton asi ideální věk.
Proč se nepokusit o Peking?
Tam je limit hodně přísný, ale příští rok je olympiáda v Riu. Limit českého svazu zatím vypsaný není, ale limit IAAF je 2:17, což není tak daleko od toho, co jsem běžel v Praze.
Je i pro vás závod pod pěti kruhy snem?
Jasně, to je sen každého sportovce. Ale mám i jiné sny než ty sportovní, takže uvidíme. Nechám si to projít hlavou.
