„Byly to nervy, ale spravedlnost promluvila. Teď jen zvedám telefony, spousta známých nám gratuluje,“ říkala chvíli po závodě v Chanty-Mansijsku dvaašedesátiletá dáma, jež jako Gabriela Svobodová vybojovala na ZOH v Sarajevu 1984 stříbro coby běžkyně na lyžích ve štafetě na 4x5 kilometrů. „Dívali jsme se s manželem a bylo to úžasné, jsme nadšeni,“ hlásila z Jablonce nad Nisou.
Takže už oslavujete?
Bohužel si budu muset nalít sama. Manžel je totiž nemocný, předevčírem jsem ho přivezla z nemocnice a nesmí ani kapku alkoholu. Ale každou chvíli čekám první kamarády, kteří přijdou slavit, takový úspěch nemůžeme nechat jen tak. Pomalu začínám otvírat první šampus, jen ať to bouchne pěkně nahlas. A pokud jde o taťku, Gabčin úspěch je určitě nejlepší dárek, jaký mohl dostat - doufám, že to urychlí jeho uzdravení.
Kdy jste uvěřila, že vaše dcera velký globus získá?
Věřila jsem už při mistrovství světa v Oslo. A doufala. Protože když někdo jezdí celou sezonu na medaile nebo v desítce, tak by to snad bylo i spravedlivé. A spravedlnost nakonec promluvila. Ale byly to nervy, to je pravda, Gabča už byla unavená.
O únavě vaše dcera hovořila už při přeletu do Chanty-Mansijsku. Neměla jste v tu chvíli obavy, že závěr Světového poháru nezvládne?
Unavení byli všichni, protože sezona byla opravdu dlouhá. Když máte závodit týden co týden tři závody, a někdy i čtyři, tak je to opravdu zátěž. Navíc byla Gabča víc pod drobnohledem, protože vedla Světový pohár. Ale nakonec všechno skousla, i tu únavu, to je prima.
To jste se opravdu nebála, že by dcera mohla kvůli únavě prožívat v Rusku propadáky?
To se stát samozřejmě mohlo, je to sport, ale věřila jsem a podporovala ji na dálku. Jsem přece máma.
Ještě pořád působíte na sportovním gymnáziu v Jablonci jako trenérka biatlonu?
Ne, už jsem téměř rok v důchodu. Škole ale pořád pomáhám, třeba se soustředěními. Byla jsem tam třicet let, to se nedá uzavřít ze dne na den.
Už jste se s dcerou bavily o tom, kdo je úspěšnější?
V tom mám jasno už od olympiády v Soči, nebyla jsem taková osobnost jako Gabča. Neměla jsem ani tak dobré výsledky.
Ale kromě stříbra z olympiády v Sarajevu ve štafetě jste měla o deset let dřív i kov stejné barvy za štafetu na mistrovství světa ve Falunu, a to není málo...
Ano, to byl takový hezký vstup do mého lyžařského života. A nakonec přišel i hezký výstup.
Vzpomenete si ještě na sestavy zmíněných štafet?
Myslíte, že to ještě někoho zajímá?
O tom nepochybujte, slavná minulost se musí připomínat.
V tom roce 1974 to rozjela Alena Bartošová, pak jsem jela já, po mně Mirka Jaškovská a Blanka Paulů. A o deset let později v Sarajevu jela první Dagmar Palečková, pak Blanka Paulů, já a finišovala Květa Jeriová-Pecková.
V neděli vaše dcera dostane velký globus za celkové vítězství ve Světovém poháru. Takže si otevřete další šampaňské?
Nic se nemá přehánět, ale je to zasloužený úspěch. I proto, že jí mistrovství světa medailově nevyšlo, ale tohle je zasloužená zlatá náplast. Velký globus je víc než medaile z mistrovství světa, protože odráží výkonnost během celé sezony.
Nicméně třeba atleti říkají, že vyhrát Diamantovou ligu je hezké, ale když medailově vyhoříte na mistrovství světa, tak to tolik nezazní...
Vyhořet s několika čtvrtými místy? To snad zaznělo solidně, ne?
