Stal se hrdinou minulé olympiády v Salt Lake City, předloni však dal "bílému cirkusu" sbohem. "V pravý čas," ujišťuje.
Skutečně? Zkuste si představit: Je 12. února 2006 a v Sestriere začíná olympijský sjezd mužů. Vy se jen díváte, nezávodíte. S jakými pocity?
Budu nadšený fanoušek. Žádné slzy v očích.
Ani nostalgie?
Ne. Měl jsem skvělou kariéru, ale skončila, je pryč. Odstartoval jsem nový život. Proč si ho zatěžovat myšlenkami, co by bylo, kdyby.
Odešel jste na vrcholu, což dokáže málokdo. Co vás k tomu vedlo?
Čtyři důvody. Byl jsem v 35 letech už dost starý. Také dost úspěšný. A docela zdravý! Chtěl jsem zmizet dřív, než mě potká vážné zranění. Ale především: Ztratil jsem radost ze závodů. Cítil jsem, že můj čas vypršel. Už jsem nechtěl dál pokračovat.
Oslavil jste tehdy, že je konec?
Chtěl jsem. To bylo v Sestriere, na finále Světového poháru 2004. Říkal jsem svému fyzioterapeutovi: Nepojedeme domů, tři dny budeme slavit. Jenže pak byl doopravdy konec, já vzal malý glóbus za vítězství ve sjezdu a ujížděl domů, jak nejrychleji to šlo. Nic mě tam nedrželo.
Prožil jste ve Světovém poháru patnáct let, vedle vás se střídaly generace. Řeknu teď čtyři jména. Povězte, co se vám při jejich vyslovení vybaví nejdřív.
Marc Girardelli. Jeden z největších borců, pětkrát držel velký glóbus. Bylo zajímavé pozorovat jeho dvoučlenný tým. On a otec. Jeden na druhého křičeli, přesto nedokázali bez sebe být.
Stephan EberharterNarozen 24. března 1969. Svobodný. Jediný sjezdař v historii, který dokázal vyhrát mistrovství světa v rozmezí 12 let (1991 a 2003). Nejstarší vítěz závodu Světového poháru. V Kvitfjellu 2004 triumfoval ve sjezdu ve věku 34 let a 11 měsíců. Olympijský šampion v obřím slalomu z roku 2002, stříbrný v super-G, bronzový ve sjezdu. Stříbro v super-G na olympiádě 1998. Trojnásobný mistr světa: v super-G a kombinaci 1991, v super-G 2003. Absolutní šampion Světového poháru 2002 a 2003. Vítěz Hahnenkammu 2002 a 2004. Vítěz 29 závodů Světového poháru (18x sjezd, 6x super-G, 5x obří slalom). Nejvíce vyhraných závodů SP v historii Dnes pracuje Eberharter v reklamě pro firmy Uniqua a Rauch, píše články pro deník Kronen Zeitung. Jako talisman má řetízek s křížkem z zillertalského rubínu, který přítelkyně jeho bratra nechala posvětit v Lourdech. |
Luc Alphand.
Génius. Na sněhu začal vítězit pozdě, teprve po třicítce. A teď vyhraje také v autě na poušti, dakarskou rallye. Pro mě nepochopitelné. Ale Luc byl vždycky náruživý řidič.
Alberto Tomba.
La Bomba, ta přezdívka je výstižná. Zamával Itálií, fotbalovou zemí. Zařídil velkou show, ale nenechte se zmást: na startu byl pokaždé plně koncentrovaný.
A Hermann Maier.
Unikát. Ukázal všem jiné, absolutně agresivní lyžování, útok v každé brance. Byl silný v mysli, skoro neporazitelný.
O vaší rivalitě se popsaly tuny papíru. Vážně jste byli takoví nepřátelé?
Absolutně ne. To jsou pohádky, které stvořili novináři.
Kdy? Když jste jedenáctkrát dojel za Maierem druhý?
Ano. Koncem 90. let se pořád psalo: Maier zase vítězem, Eberharter poražený. Ale Hermanna v tom čase nikdo neporazil, ani velký Kjus, ani velký Aamodt. Neříkal jsem si: Do háje, zase jsem druhý. Naopak, povzbuzoval jsem se: Druhý, výborně. Budu trpělivý, jednou ho porazím. Nikdy jsme nebyli nepřátelé.
S Maierem se nedalo mluvit
Ovšem přátelé také ne.
Víte, když jsme spolu sedávali u stolu, těžko se s ním konverzovalo. Nic neřekl, nebo jen nějaké hlouposti. Marně jsem se snažil prohodit pár slov. Hermann trénoval odděleně, mimo tým. Jakmile jsem se ho u večeře zeptal, co přes den dělal, jestli jezdil na kole, nebo posiloval, tak zarytě mlčel. Všechno bylo velké tajemství, žil izolovaně, v jiném světě. To mi připadá hloupé.
Největší poprask nastal, když jste ho porazil v super-G na mistrovství světa 2001. Vzpomínáte? O zlato vás pak připravil Američan Rahlves a Maier vám v cíli ukázal posměšně vztyčený prst.
Já to gesto neviděl. Co mám na to říct? Hermann je zkrátka Hermann. Pokud prohraje, je rozčilený a neřekne vám: Vedl sis dobře. Neměl jsem s tím gestem problém. Myslel jsem si: Vyhrát můžeš i další rok.
Maier tak trpělivý není?
Ne. Pamatuji si, jak vyprávěl, že si připadá skoro jako bůh, který může dělat cokoliv a nic se mu nemůže stát. Lyžoval na hraně rizika a často při něm stálo štěstí. Až jednoho dne to s ním skončilo zle, i když na motorce, ne na lyžích. Teprve po jeho návratu jsme viděli trochu jiného, pokornějšího Maiera.
A vy jste nad ním na šampionátu v roce 2003 zvítězil. Novináři tehdy psali: Eberharter se zbavil komplexu Maier. Asi nesouhlasíte, že?
Nikdy jsem netrpěl komplexem Maier. Naopak, nejtěžší pro mě bylo období, kdy se Hermann léčil po autohavárii. Tehdy se soustředila veškerá pozornost na mě. Lidé najednou tvrdili: Jestli teď Eberharter nevyhraje, tak už nikdy. Podobné myšlenky jsem si nesměl připustit. Dál jdi svou cestou, přesvědčoval jsem se.
Když jste potom poprvé získal Světový pohár, váš kolega Trinkl prohlásil: Konečně ho vyhrál někdo, kdo je nejen vynikajícím lyžařem, ale i člověkem. Taková slova musí hřát, ne?
Lyžujete už bez branek a časomíry. Nenudíte se?
Ne, je to nádhera, letos máme skvělý sníh. Pětkrát sjedu kopec, poklábosím s kamarády, pak se zajdeme najíst. Mám i jednu novou vášeň: běžky.
Cože? Vy, král rychlých sjezdů?
Udržuju se tak fit. Jedu přírodou a užívám si, jak je v Zillertalu krásná. Pokaždé si nakládám nejméně 15 kilometrů. Ale je to tvrdé. Zjistil jsem, že sjezdaři nemají pořádnou vytrvalost.
Pracujete pro firmy Uniqua a Rauch, píšete pro Kronen Zeitung. Vaši rodiče jsou však hoteliéři. Převezmete jednou jejich podnik?
Raději vyhledáváte klid na golfu?
To je můj velký koníček. Mám handicap pět, celkem slušný.
Přijeďte k nám na Karlštejn, tam je krásné hřiště.
Jednou snad. Ale momentálně jsem cestováním přesycený. Jedu do Innsbrucku nebo Salcburku a už říkám O. K., to stačí. Jen výjimečně vyrazím v létě k moři, trochu si zaplachtit v Chorvatsku.
Zůstal jste věrný i dalšímu vašemu koníčku
Hraju víc než dřív. Nedávno jsem seděl se skupinou zillertalských muzikantů. Dali mi cédéčko s jejich lidovými písničkami. Snažím se je na harmoniku napodobovat.
Holdujete lidovkám a zároveň jste fanouškem Metalliky? Zajímavá kombinace. Asi jako slalom a sjezd.
Mám rád různé směry. V mládí jsem fandil tvrdému rocku, hrávali jsme na kytaru s Richardem Kröllem, kolegou z reprezentace. Pak se Richard kousek odtud zabil v autě. Najednou jsem kytaru nenáviděl
Jste Tyrolan. Umíte i jódlovat?
Mizerně. Potřeboval bych silnější hlas.
Miller neví, co chce
Ještě za kariéry jste říkal: Nemám čas sedět a prohlížet si své medaile, to můžu dělat, až skončím. Jak to tedy je? Vysedáváte u svých trofejí?
Zachránilo?
V září jsem potom zatelefonoval do Atomiku a požádal je: Přece jen, připravte mi lyže. Díky letní pauze se mi vrátila ztracená chuť, najednou jsem trénoval jako pominutý. Pak jsem jel první závod Evropského poháru, super-G v Obereggenu. Padla mlha, start dlouho odkládali, ostatní závodníci utekli do restaurace. Zato já čekal celý nažhavený na startu. Vyhrál jsem a další závod taky. Byl jsem zpátky.
Kdybyste to nedokázal, co byste dnes dělal?
Nejspíš bych se živil jako lyžařský instruktor.
Ještě na cosi se musím zeptat. Tradovalo se, že nikdy nepijete alkohol, vítězství jste zapíjel minerálkou. Opravdu jste byl abstinent?
Narážíte na jeho letošní zkazky, jak závodí opilý?
S ním je to složité. Ještě nezjistil, co vlastně chce.
A co vy? Miloval jste ten kočovný, vyčerpávající život s lyžemi na nohou?
Ano. Dokud jsem ho žil, do posledního závodu. Pak už ne.
Díky němu jste teď bohatý, úspěšný, žádaný. Také spokojený?
To jsem. Nikdy jsem neměl tolik času na sebe a nedokázal se radovat i z maličkostí, třeba ze setkání s přáteli, které jsem týdny neviděl.
Nemyslím. Na mě tam bude moc hekticky. Podívám se tady na televizi. A potom půjdu na běžky.
Sjezdařům vládl tichý chlapík Kaltenbach (tm) - Neposkakoval po sněhu ve slipech jako Tomba. Netvrdil "Jsem neporazitelný" jako Maier. Ani nevyhlásil válku zbytku světa jako Girardelli. |
Stephan Eberharter |