Tedy pokud se vrátí i sama rallye, tam kam patří.
Do Afriky.
"Je to jen můj subjektivní pocit, ale myslím si, že se Dakar na 99 procent příští rok pojede v Africe. Byl bych za to moc rád a chtěl bych být u toho," říká za dva měsíce 45letý jezdec, jinak v civilu majitel tiskárny v Sedlčanech.
Když šly v televizi záběry, jak vjíždíte v Buenos Aires na cílovou rampu, bylo jasně poznat, jak jste zničený a pohublý. Takže tipuju, že jak jste z auta vystoupil, hned jste si dal pořádný steak.
Zhubl jsem skoro šest kilo, vypadal jsem děsně, protože už jsem chtěl být co nejdřív z té Argentiny pryč. Byl jsem šťastný, že to máme za sebou. Na Dakaru si během první půlky říkáte, že to nějak přežijete, tu druhou už se modlíte, aby byl konec. Takže to na mně muselo být v cíli hodně poznat.
A ten steak?
Já na jídlo moc nejsem, takže jsem nějaký masový deficit dohánět nemusel. Při závodě ale hubnete tak nějak přirozeně. Za etapu ztratíte třeba pět šest litrů tekutin, a byť v cíli pijete, tak jste hodně dehydrovaný. Tím ztratíte i na váze.
Martin Macík
Jak se vlastně závodník během rallye stravuje?
Vstávám zhruba hodinu a půl před startem. Během té doby si člověk vyřídí nějaké osobní věci, jde se nasnídat. V bivaku je slušné stravování, takže máte k dispozici šunku, pečivo, jogurty, vločky, vajíčka. Já třeba ještě vypiji litr džusu. Jenže všechno to děláte v presu, máte chvíli před startem, takže to vůbec není ideální.
Pak vyrazíte do závodu a následně asi těžko přijde nějaká chvíle na "svačinku".
Nepřijde. Bereme si do kabiny balík vod, které se snažíme schovat do nějakého stínu, protože po pár hodinách má ta voda čtyřicet padesát stupňů a to na osvěžení moc není. V posledních etapách jsem se snažil si vždycky koupit colu, protože ta se, když vybublinkovatí, dá pít i teplá. Když pak přijedete do cíle, je v bivaku večeře. Jenže taky tomu moc po celém dni nedáte, navíc chcete jít co nejdřív spát nebo pracovat na autě.
Jak dlouho člověk spí?
Záleží na tom, jak funguje jeho tým, kolik mu dovolí jeho okolí. Ale já jsem to na Dakaru hodně podřídil tomu, abych dojel a byl z toho slušný výsledek. Takže jsem spal okolo šesti hodin, což je na Dakaru hodně solidní ponocování.
Zmínil jste svůj tým. Vy jste byl první spojil české kamiony, čtyřkolky a motorky pod stáj KM Racing. Letos něco podobného udělal Marek Spáčil, jenž vytvořil Czech Dakar Team. Je právě ve velkých týmech, které si dovolí hodně mechaniků, budoucnost?
Nevím, protože mám pocit, že některé ty týmy jsou spojeny hodně uměle. My jsme menším týmem, ale víme, co chceme, umíme vzájemně spolupracovat. Každý z nás ví, kde je jeho místo, co má dělat. Navíc se snažíme spolupracovat finančně, tak abychom si nebrali partnery. Ale samozřejmě, že je to v současnosti hodně těžké. Skončil Dakar a já jsem bez koruny. Na druhou stranu jsem rád, že náš tým zajel na Dakaru nejlepší umístění (čtvrtý Macík v kamionech) i měl nejlepšího českého motorkáře (David Pabiška celkově 26.).
Říkáte, že jste bez koruny. Takže žádná dovolená, ale hned zpátky do tiskárny vydělávat.
Přesně tak. Mám v tiskárně skvělý tým, ale některé věci prostě musím rozhodovat já. A já se musím postarat o to, aby ten můj tým měl práci.
Skončil jste čtvrtý mezi kamiony, paradoxně s autem, jehož značka už existuje jen na papíře. Je to těžší, když za vámi nestojí továrna?
Všechno, co má na Dakaru čtyři kola, jsou speciály. Takže ho buď stavíte na koleně jako já, nebo to děláte ve fabrikách jako Rusové kamazy. Ale ani tam ten speciál nevyjede z pásu. Mají výhodu, že auta dlouho vyvíjejí a za nimi při závodě stojí skvělý doprovod. Kamazům se prostě nedá konkurovat. Ale třeba taková Tatra do toho v poslední době moc nejde a s tou už se měřit můžeme.
Kdyby za vámi přišli, abyste začal jezdit za Kamaz, šel byste do toho?
Ne ne ne. Těch osm let s liazkou bych nevyměnil.
Loni jste při Rallye Hedvábné stezky jel společně se synem Martinem. Na Dakaru zatím nebyl. Proč?
My bychom spolu určitě jeli, jenže on studuje vysokou školu a tam je to v lednu samá zkouška. Takže zatím má smůlu a musí si minimálně tři roky počkat.
Pak mu závodnickou živnost předáte?
Uvidíme. Je mi 45 let, už to na nějaké dlouhé strašení v autě nevidím. Ale syn má zatím jedinou zásluhu, a to je škola, co dělá. Pokud chce dělat nějaké koníčky, musí k nim nějak přistoupit, přičinit se o ně. To znamená vydělat si na ně. A to jenom vystudováním vysoké školy nepůjde. Přesto pokud ho bude závodění bavit, podpořím ho, jak budu moct.
