Dnes trénuje mladé atlety v pražské Spartě, včetně svého stejnojmenného syna. Ten se nedávno "v otcově disciplíně" stal juniorským mistrem Evropy. Po 26 letech tak zopakoval navlas stejný úspěch svého otce.
Jste asi hrdý táta, že?
Pochopitelně. Remík maká, jak má, a plní cíle, které jsme si předsevzali. Uvědomil jsem si to, až když jsem dostal pár e-mailů od ostatních trenérů. Platí totiž pravidlo, že rodič nemá trénovat své dítě, to prý nedělá dobrotu. Ovšem kolegové mi psali, že to, co jsme dokázali, je výjimečné. Také jsem byl hrdý na to, že po těch šestadvaceti letech znova vyhrál Remigius Machura mistrovství Evropy v kouli. Svádím to na to, že on má lepšího trenéra, než jsem měl já. (smích)
Předtím jste proti sobě nastoupili na mistrovství České republiky. Otec skončil desátý, syn třetí.
Nešel jsem si to rozdat se synem, jen jsem chtěl upozornit na malou výkonnost domácích reprezentantů. Chtěl jsem tím tak trochu pošťouchnout.
Stihl jste synovi při závodě udělovat trenérské rady?
To ne. Já mu mohu radit pouze na tréninku nebo v době, kdy jeho forma nestoupá. Na takový závod už musí být připravený komplexně. Při závodu má vlastní pocity, já mám v tu chvíli jiné. Jakákoliv rada by ho v tom momentě zpomalovala.
Při juniorském mistrovství Evropy jste ho sledoval z lavičky. Byly to nervy?
Klidný jsem zrovna nebyl. Jeli jsme tam s tím, že máme šanci získat medaili a možná i vyhrát. Že formu má, to jsme věděli oba, já jsem měl spíš strach o to, aby byl včas na prezenci, aby měl správně zavázané boty, aby se nepřerozcvičil. Protože vím, že se takové chyby v nervozitě stávají. Zpovzdáli jsem tak sledoval, jestli jsou tyhle věci v pořádku.
Jeho výkony vás pak uklidnily?
Když jsem ho viděl, věděl jsem, že alespoň jeden pokus musí ulítnout. A kdyby bylo hezké počasí, mohl jeho hod být ještě o něco lepší. (Šestikilovou koulí nakonec hodil 20,09 metru, pozn. red.).
Když stál na nejvyšším stupínku pro vítěze, hrnuly se vám slzy do očí?
Ani ne, protože už jsme to mezitím stihli oslavit. Ale vzpomněl jsem si na to, jak mi na konci kariéry Štěpán Škorpil říkal, že už mi hymnu nezahrají. Já jsem mu odpověděl, že mi ji možná zahrají jako trenérovi. A najednou to bylo tady. Byl jsem šťastnej.
Bude z vašeho syna jednou světový šampion?
To nikdo neví, jde o hroznou shodu náhod. Bude trénovaný na to, aby šampion byl. Ale vítězství jsou vrtkavá - třeba na olympiádách vždycky vyhrával výkon okolo 21,20, 21,30 metru. Za mojí éry stačilo 22 na třetí místo. A olympiádu potom zase někdo vyhrál 21,20. Proto záleží i na tom, do jakého období se trefíte.
Byl váš syn pro kouli předurčený? Vozil se po závodním tartanu už v kočárku?
V žádném případě. Talent asi zdědil geneticky, už jako dítě vynikal třeba v běhu. Ale sám si nejprve vybral gymnastiku, pak judo, později ragby. Na atletiku jsem ho sice přivedl, aby si šel občas zazávodit v kouli za žáky, ale hlavně jsem mu chtěl průpravou pomoci v ragby. Chodili ke mně dva, a ačkoliv našemu ragby velmi výrazně pomohli k postupu na mistrovství světa, tak jim potom vzkázali, že oni dva nejedou. Remík se to dozvěděl asi po dvou měsících od chvíle, co to rozhodli. Měl bych teď v podstatě poděkovat ragby za to, že tam mají takový holubník.
Nechtěli jste ho jako kluka třeba přihlásit do Lidové školy umění?
Jasně, vždyť chodil na flétnu.
Když se někdo chce stát evropským šampionem, co pro to musí udělat?
Především musí ukočírovat sám sebe. Jeho smysly musí pracovat 365 dní v roce. Musí vědět, kdy může povolit a třeba vyvést partnerku do společnosti, a kdy zase musí být sobec a skoro se s ní nebavit.
Tedy, nejdůležitější je disciplína?
Ano. Člověk si může dojít na pivo, může jít do kina, ale musí vědět kdy. Že když má druhý den ostrý trénink, tak to nelze. Má pořád myslet na to, že musí vyhrávat. A vyhrává ten, kdo na to myslí nejčastěji a kdo pro to nejvíc dělá. Když jsem trénoval, tak už jsem třeba v jedné chvíli nemohl. Ale pak jsem si řekl -co moji soupeři? Ti asi teď také nespí... Tak jdete a cvičíte dál.
Kouření škodí zdraví, ne sportu
Jak k tomuhle pasuje to, že spousta atletů pije a kouří?
Jedna z lékařských teorií praví, že když kouříte, tak se vám na kůži zatáhnou kapiláry. Kůže jakoby zchladne, protože není prokrvovaná. Ale ta krev se nikde neztratí a funguje, kde má. To je asi ten slabší argument. Ten hlavní je, že sklenička pomůže od stresu - aby se člověk nezbláznil, tak se musí jít občas pobavit. To by se z toho také mohl zbláznit.
A to kouření?
Je to zlozvyk, ale nemyslím si, že vadí sportu. Třeba v roce 1968 před finále 400 metrů, kde David Hemery zaběhl světový rekord, asi šest atletů před startem kouřilo. A znám i vytrvalce, kteří si občas zapálí. Škodí to zdraví, ne sportu.
|
Někdy na mě křičí Devatenáctiletý Remigius Machura nedávno získal titul juniorského mistra Evropy. Dlouho se věnoval ragby, teď trénuje pod svým otcem na pražské Spartě. Co vám otec řekl o dopingu? Varoval vás před ním? Jaký je trenér? Kdy jste mu udělal největší radost? Co by vám řekl, kdybyste mu řekl, že chcete jet na CzechTek? Křičel na vás někdy? |
Co mu však škodí, jsou dopingové aféry. Teď se jí stala událost kolem českých desetibojařů na mistrovství světa v Helsinkách. Co jste si o tom myslel?
Že lidé vůbec nevědí, o co jde. Doping je definovaný jako zakázaná substance, která se objeví. To je vágní, úplně nanic. Když se doping začal potírat, tak se tvrdilo, že jde o fair play a o zdraví sportovce. A jestliže teď někdo rozvíří hladinu tím, že doktor chce ochránit právě zdraví sportovce, tak je to absurdní.
Také se nakonec všechno vysvětlilo.
To ano, ale už z podstaty to dělá ze sportovců hady, kteří se snaží podvádět. A nikdo si neuvědomí, že to dělá také. Že si dá kafe, když je ospalý, nebo si koupí energetický nápoj. Sportovci mají tohle mnohem těžší, je to trochu diskriminace. Podobné aféry neprospívají ani sportu, ani sportovcům. Vezměte si třeba kauzu lyžaře Nováka. K dopingové aféře přišel jako slepý k houslím, soud to uznal, bude se mu platit náhrada škody, ale nikdo mu už nezaplatí to, že přišel o práci. Teď jsem zvědavý, jak se k případu Romana Šebrleho třeba postaví sponzoři. Protože jeho jméno bude spojené s nějakou aférou, i když vlastně žádná aféra není.
V roce 1985 vám dali doživotní zákaz za doping. Co jste cítil?
To byl jiný případ, já jsem v tom nevinně nebyl. I když se o mě starali téměř stejní lidé, kteří jsou teď ve vedení českého sportu. Říkali mi, že mě to ochrání i pomůže, řekli mi, co mi může hrozit. Přesto jsem do toho šel, ale trefilo mě to, všichni se z toho vyvlíkli a já v tom lítal sám. Ale věděl jsem, že po roce a půl se dá zažádat o omilostnění, a že pokud má člověk jeden prohřešek, povolí pokračovat v kariéře. Tak jsem se soustředil na mistrovství světa v Římě, které mělo proběhnout za dva roky.
Uvažoval jste tehdy také o jiné práci?
Bohužel jsem vypadl z vrcholového sportu, do toho se mi ještě narodil syn. Kamarádi mi sehnali brigády, na kterých jsem nosil pytle s cementem. Funkcionáři mi dovolili bydlet na koleji, ale jinak nepomohli, přitom jsem se dozvěděl, že už se mnou počítají pro mistrovství v roce 1987 jako s kandidátem na medaili.
Jak váš syn naráží na to, že jste měl dopingovou aféru?
Bohatě. Když vyhraje mistrovství republiky o tři metry, přičemž jeho táta dopoval, tak na tom něco bude. Sledují ho a přemýšlejí, co bere. Nikoho třeba nenapadlo podívat se do tréninkového deníku, kde je základ jeho úspěchu. Takže antidopingové hnutí ho sleduje velmi pečlivě - každý den jim musím psát, kde se můj syn bude pohybovat.
Jak často kontrola probíhá?
Kontroly jsou mimosoutěžní, ty byly asi tři, a další na závodech. Já s komisaři vedu věčný spor, protože oni vycházejí z toho, že co sportovec, to podvodník.
Jaké jsou jejich pravomoci?
Mohou vám vlézt do bytu třeba o půlnoci, ale pracuje se na tom, aby i oni dodržovali nějaká pravidla. Jejich posledním výstřelkem je případ Martina Doktora.
Jaký?
Přijeli za ním večer v půl deváté. Jeho táta jim řekl, že Martin spí a budit ho nechce, aby mu nenarušil rytmus. Nabídl jim nocleh s tím, že s Martinem mohou v pět vstát a on jim odevzdá moč. Jenže oni řekli, že se vyhýbá dopingové kontrole, a chtěli to řešit. Jestliže přijdou a narušují rytmus, tak už škodí.
Dnes uzvednu sto devadesát kilo
Jak je pro bývalého vrcholového sportovce těžké se po skončení kariéry uživit?
To je stejné jako po té diskvalifikaci. Prostě skončíte a tím přestanete existovat. Asi dvakrát mi nabídli, abych pracoval u ozbrojených složek. Ale ty já právě v lásce nemám, proto jsem odmítl a raději jsem chodil deset let dělat po nocích vyhazovače. Přitom jsem se snažil vybudovat si pozici v atletické Spartě. Tam to sice není s penězi zrovna růžové, ale zase jsem svobodný.
Jako vrcholový sportovec jste se zabezpečit nestihl?
Za komunistů to nešlo. Jako středoškolák jsem dostával tři stovky stipendia, jako vysokoškolák šest set. A peníze do atletiky přišly okolo roku 1987 -než se celý kolotoč rozběhl, tak já jsem končil a šel dělat trenéra.
A dnes?
Pokud je člověk na úrovni finále na mistrovství světa nebo Evropy, může objíždět závody i sehnat sponzory. Pak může překlenout dobu, než se po vrcholovém sportu zabydlí v nějakém jiném oboru.
Jaké byly ty zmíněné nabídky od vojáků a policie?
Abych šel dělat trenéra. Když jsem přišel na Spartu, nebyl tu jediný vrhač. Teď je jich tu přes dvacet, někteří s hodně dobrými výsledky. To neuniklo pozornosti větších klubů. Tak to zkoušely.
Vy pořád cvičíte. Řekněte mi, jak těžkou činku uzvednete vleže rukama nad sebe? Myslíte benč press? Sto devadesát kilo.
Má takhle silný člověk někdy problém svoji sílu zvládnout?
Myslím, že ne. Já jsem ji nevyužíval ani jako vyhazovač. Možná bych ji použil na obranu rodiny nebo kamarádů, ale i tam si člověk dává pozor. Máma nás vychovala tak, že pokud se budeme někde prát naplno, tak to odskáčeme vždycky my.
Takže pověst rváče jste neměl?
V životě ne.
