Byť to podle počasí posledních dní stále nevypadá, zima v Krušných horách je pořád ještě v nedohlednu. Po horských cestách v okolí Božího Daru, kde rolby v zimě pro běžkaře malují stopy na bílo, se teď prohání bikeři, špacírují turisté v pohorkách a sníh může připomínat nanejvýš tak zmrzlina.
Zimu si tady nevyčarují ani laufaři ze stáje zřejmě nejslavnějšího obyvatele horského městečka Lukáše Bauera, jeho Team Pioneer Investments - Craft se tak na společných soustředěních sejde každý měsíc alespoň na pět dní a cestuje přitom i po Evropě.
Ne, že by jinde měli sníh, ale potkávají se tu a měří své síly načerpané letní dřinou s dalšími běžci na lyžích, jen klasické lyže tady vymění za ty kolečkové, jako naposledy před pár dny na slavném Blink Festivalu, v pořadí druhé ze skandinávských zastávek Bauerových Pioneerů.
„V Norsku je to největší akce,“ říká šéf v uplynulé sezoně šestého týmu celkového pořadí série Ski Classics.
Kromě velkých hvězd dálkového lyžování na Blink Festivalu obvykle startují ty ze Světového poháru, k účasti se letos nechali zlákatistálice nejen u nás tak v současné době populárního biatlonu Ole Einar Bjoerndalen či Dorothea Wierer. „Jeden ze závodů jsme si s nimi taky dali,“ připomíná Lukáš Bauer sedm a půl kilometru dlouhý výjezd s výrazným převýšením. „Přibližně sto metrů na jeden kilometr,“ usmívá se dlouholetá česká jednička běžeckého lyžování při vzpomínce na tu rasovinu.
První závod festivalu byl ale coby jeho novinka lauf na šedesát kilometrů. Tady se měly nejvíc ukázat právě hvězdy dálkového lyžování a s nimi kromě Lukáše Bauera třeba švýcarský elegán Dario Cologna, norský fenomén Petter Northug, ruský univerzál a nezdolný dříč Alexander Legkov či jeho reprezentační kolega Sergey Turyshev, který se loni ve Světovém poháru především na klasice celkem pravidelně umisťoval v první desítce.
Blink Festival očima Miroslava Rypla aneb Pioneerem na zkouškuKdyž mi Lukáš Bauer, šéf týmu Pioneer Investments – Craft, nabídl, abych s nimi vyrazil do Norska na Blink Festival, tak jsem neváhal. V neděli 24. července jsme se večer naložili do auta, které jsme naplnili co to šlo a vyrazili směr Berlín. Zde jsme strávili pár hodin v posteli při teplotě stejné jako v sauně, abychom mohli ráno směřovat na trajekt. Díky pohodové náladě cesta celkem utekla a my ve složení Lukáš Bauer, Aleš Razým, Jan Šrail, Adam Fellner a Ladislav Rygl dorazili okolo 19. hodiny do norského města Sandnes, kde se pomalu blížilo zahájení lyžařského svátku. V úterý dopoledne ještě za hezkého počasí si projeli část šedesáti kilometrové trati a jelikož se nám přímořské město velmi líbilo, šli jsme lyžovat i odpoledne. Pomalu na nás začala dýchat atmosféra závodu, mosty postavené přímo pro závod a nově vyasfaltované úseky si u nás dokážeme jen těžko představit. Ve velmi příjemném hotelu a bohaté večeři, kde jsme platili za ten nejveselejší tým, se nám blížil první start. Je středa 18.05 hodin, padl výstřel a na start se vydalo okolo 100 lyžařů. Mezi nimi nechyběla snad žádná hvězda dálkových běhů. Připadal jsem si jak při etapě na Tour de France, vrtulníky a mraky diváků běžící nazí podél trati... Jen počasí bohužel nepřálo a za hustého deště jsem se s kolegy z týmu pohyboval v první skupině. Technické problémy vyřadily Aleše Razýma ze hry o dobrý výsledek a mě přibližně na 30. kilometru, při delší klesající rovině ujel vlak. Bylo rozhodnuto, že zbytek závodu pojedu sám. Po několika kilometrech mě dojel Aleš a dobojovali jsme závod společně. Zatímco v přední skupině předváděl Jan Šrail úžasné výkony, které ho vynesly na fantastické konečné 14. místo, jen pár metrů za vítězným Petterem Northugem, Lukáš vinnou těžkých sjezdů přišel o kontakt v první skupině. Adam dofinišoval kousek přede mnou s Alešem, kdy také od poloviny závodu musel bojovat osamoceně. Vyčerpaní jsme se dostali na večeři přibližně okolo půl jedenácté večer, kdy ještě ve městě na rozdíl od nás panuje světlo. Další den nás čekalo opět peklo, přibližně okolo oběda jsme nastoupili do luxusní jachty, která nás měla dopravit za necelou hodinku a půl na fjord Lysebotn, odkud startoval 7,5 kilometru dlouhý výjezd s převýšením skoro 700 metrů. Na lodi, kde vlevo seděl Legkov, vpravo Cologna a uprostřed Bauer, bylo jasné, že nejedeme na výlet. Cesta utekla, my snědli nafasovanou bagetu, dostali kolečkové lyže, prohlédli start fantastických norských slečen a přesně v 15.20 hodin, kdy se na obloze opět rozpoutávalo peklo, odstartovali. Celkem 27 serpentýn a přes 1 kilometr v tunelu, kde s tmavými brýlemi nebylo viděl vůbec nic, bylo senzační. Trať úzká jako cyklostezka, kde by u nás nikdo závod neuspořádal, protože na tak úzké trati se závodit nedá, nás směřovalo nahoru opět něco přes sto. Většina den před tím odpočívala a to jsme pocítili hned, jak se trať začala zvedat. Jediným světlým momentem bylo, když jsme nahoru předjížděli dres mistra světa, který nahoru asi příliš nespěchal... Atmosféra opět fantastická, ale dá se tvrdit, že nejlepší práci odvedl Láďa s Alešem, kteří se o nás starali a točili videa. Vyhrál Heikkinen o minutu, který v cíli suveréně tvrdil, že to bylo takové „medium“. Počasí bylo opět deštivé a pomocí autobusů jsme se vyhlídkovou jízdou dopravili na místo startu. Bohužel tentokrát nám ujela i loď a museli jsme strávit v přístavu o nějakou hodinku navíc. Pozdní příjezd nás uvalil rovnou do postele. Následující den jsme po královské snídani navštívili dopoledne místní posilovnu, lépe vybavenou a tak prostornou jsem ještě nikdy neviděl. Po obědě byl na pořadu poslední závod a to nominační prolog do večerního závodu v městském okruhu o délce přibližně jednoho kilometru. Postupovalo 15 lidí, dalších 15 mělo buď divokou kartu, nebo byli nominováni z předchozích závodů. Nejlepší z nás byl Aleš, kterému z 18. místa chyběla přibližně vteřina na postup, jeho neúčast ve finále nás zamrzela. Na ostatních byla znát únava, a proto jsme ve večerním finále byli pouze v roli diváků. Jednoznačně opět vyhrál Petter Northug neuvěřitelným finišem. My jsme to ukončili posledním příjemným pozávodním tréninkem, dali bohatou večeři a zašli zkontrolovat banket, který probíhal v hotelu na pláži. Okoukli jsme naprosto všechny hvězdy běžeckého lyžování a ráno ve dvě hodiny jsme se vydali na cestu domů. A já byl velmi rád, že jsem mohl být týden součástí tak skvěle fungující- ho týmu, kdy jsme se vlastně neustále smáli. |
Skvělý Jan Šrail aneb sedm vteřin za Petterem Northugem Šedesát kilometrů se na kolečkách jelo v tempu odpovídajícímu výslednému času dvě a půl hodiny, zajímavější ale byly na léto hodně drsné podmínky závodu. „Zasáhla nás velká průtrž mračen, takže to byly spíš takové rozplavby,“ zasměje se Lukáš Bauer.
Počasí jako by se ale nelišilo příliš od toho v létě na Šumavě. Jan Šrail, zdejší rodák z Nové Hůrky a Bauerův týmový kolega už z loňské sezony si totiž v šíleném lijáku dojel pro čtrnácté místo, se ztrátou na vítězného Pettera Northuga pouhých sedmi vteřin. „Ukázal, jak moc se dopředu posunul v letní přípravě. Se svými silovými parametry nejenže velmi slušně stíhal peloton na dlouhých rovinách, ale také se dobře popasoval i se třemi velmi náročnými stoupáními,“ pochvaluje si Šrailův výkon týmový šéf Bauer.
Sám skončilvzávodě na třicátém místě, se ztrátou kolem čtyřech minut. Špička pelotonu se mu vzdálila zhruba patnáct kilometrů před cílem a do cíle se tak dostal společně s Colognou. „Je vidět, že i silní závodníci jako je Dario se tady dokážou pěkně natrápit,“ usmívá se Lukáš Bauer.
Špatně si nevedl ani zbytek z výpravy jeho Pioneerů, kterých se do Skandinávie vypravila zhruba polovina a třeba takoví benjamínci: dvaadvacetiletý talent z Jeseníku Adam Fellner, který před rokem na letním mistrovství republiky v libereckém Vesci předhonil na patnáctikilometrové trati na kolečkách i svého nynějšího týmového šéfa a odsunul jej na třetí místo, nebo o dva roky starší šumavský Miroslav Rypl - v současné době člena reprezentačního béčka vzali Pioneeři sebou do Norska na zkušenou, dokázali držet krok s hlavním polem až do poloviny závodu.
„Do cíle pak samozřejmě dojeli s určitou ztrátou, ale hlavní bylo, že nasbírali cenné zkušenosti,“ chválí mladíky Bauer. Tak trochu za očekáváním ve výsledcích skončil vinou potíží s materiálem Aleš Razým, který se od desátého kilometru trápil s holemi a musel kvůli tomu vystoupit z hlavního balíku, do cíle dojel právě s oběma českými mladíky.
„Šedesátka byla pro nás celkově ale velice dobrá zkušenost, byť to spíš než lyžování mohlo chvílemi připomínat spíš plavání,“ směje se v nadsázce Bauer. Všechny špičkové laufařské týmy už v úvodním klání Blink Festivalu ukázaly, jak moc dokážou být i uprostřed letní přípravy silné a také proto byl zvlášť výsledek Jana Šraila v porovnání s nejlepšími pro české laufaře velmi cenný. „Celkově naše vystoupení v něm hodnotím jako lepší průměr. Pořád všechno směřujeme k zimě,“ dodává Bauer.
Od moře na vrchol, v serpentinách i tunelem Po vyčerpávající šedesátce na úvod se druhý den neodpočívalo, následoval sedm a půl kilometru dlouhý výjezd na Lysebotn Opp. Startuje se na úrovni moře, cíl je v sedmi stech metrech a cestou na vrchol se peloton namotává do celkem sedmadvaceti serpentin a projede i 1100 metrů dlouhým tunelem.
„Bylo to velmi zvláštní. V několika pasážích není tunel vůbec osvětlený, závodníka před sebou jsem chvílemi vůbec neviděl a čekal jsem jen, kdy mu šlápnu na hůl nebo se spolu jiným způsobem skácíme,“ usmívá se Bauer.
Naštěstí se nic takového nestalo, jediným problémem tady bylo předjíždění. V naprosté tmě se to nedalo, takže pole se po výjezdu z tunelu dost natáhlo. „My to tady navíc neznali, takže jsme najeli do tunelu v ne zrovna ideální pozici a pak už se s tím moc udělat nedalo,“ krčí Bauer rameny nad svým sedmadvacátým místem.
Nejvýraznější postavou týmu byl znovu Šrail, který i tady dokázal prodat své silové dispozice a do cíle dojel zhruba v polovině startovního pole. „A pro nás všechny to byla další dobrá zkušenost,“ ví Bauer.
Třetí den Blink Festivalu následovalo patnáct kilometrů volně, nejdřív ale museli závodníci projít velmi náročným sítem kvalifikace mezi patnáct nejlepšíchato se na zhruba tříminutovém úseku žádnému z Bauerových Pioneerů nepodařilo. Nejblíž k postupu byl Aleš Razým, kterému scházela jediná vteřina, Miroslavu Ryplovi chyběly další dvě. „Bylo to takový paradox,“ podivuje se Bauer nad formátem závodu.
Kvalifikace napasovaná na sprintery, samotný závod určený pro distanční běžce. Výsledek? Galeje pro všechny, což byl ale zřejmě také účel. Účel měl i start Team Pioneer Investments - Craft na norském Blink festivalu. Okusit i přes léto atmosféru velkých závodů a vidět, že ani velké hvězdy světa běžeckého lyžování přes léto nespí a závodit skvěle umí i na kolečkových lyžích.
Z Bauerova týmu se v Norsku vytáhl především Jan Šrail a zvlášť čtrnácté místo na úvodních šedesáti kilometrech a nepatrná ztráta na Pettera Northuga může pětadvacetiletého lyžaře ze Železné Rudy směrem do další přípravy hodně nakopnout.
Další skandinávskou zastávkou bude pro Bauera a spol. koncem srpna švédský Alliansloppet s víc než tisícovkou závodníků na kolečkových lyžích v pelotonu. „Když jsem to slyšel poprvé, myslel jsem si, že je to jen takový marketinkový tahák. Tisíc lidí na kolečkových lyžích pohromadě na jednom místě, no to jsem opravdu ještě nikdy předtím neviděl. Je to ale neskutečný zážitek,“ říká Lukáš Bauer.
Po návratu ze Švédska už čeká jeho tým klasická podzimní příprava a znovu se vyrazí do Skandinávie. Sezona ve Ski Classics letos začíná 27. listopadu desetikilometrovým prologem ve švýcarské Pontresině, prvním ostrým závodem je La Sgambeda. Závod na pětatřicet kilometrů je v italském Livignu na programu 3. prosince.
