Cítí se pořád lépe, pomalu začíná chodit na procházky a těší se, že si konečně vychutná jídlo u stolu a ne v posteli, jak ji nutí v nemocnici. Nudu tam zahání knížkami, podívá se na stokrát okoukané, ale pořád oblíbené komedie nebo si zahraje scrabble - o tom všem vyprávěla bronzová medailistka z olympijských her ve Vancouveru Šárka Záhrobská v prvním rozhovoru, který po operaci poskytla prostřednictvím agentury Česká sportovní. O čem mluvila?
O OPERACI HLAVY. Od začátku jsem od doktorů věděla, že to není nic vážného, že to není tak velký zákrok. Něco se tam našlo, ale není to zhoubné a půjde to celé vyndat. A že to musíme vyndat, protože riziko, že by to začalo tlačit na oční nervy, je celkem velké. Neměla jsem z operace strach, cítila jsem úžasnou podporu nejbližšího okolí. Chtěla jsem to mít hlavně za sebou. Celková narkóza není nic příjemného, ale myslím, že to všechno dopadlo velmi dobře.
O POCITECH PO OPERACI. Pocity byly výborné, po operaci se mi ohromně ulevilo, nečekaně jsem se cítila velmi dobře. Ale ne že bych hned skočila ven a začala běhat. Jsem poslední dny slabá a sotva začínám chodit na procházky. Jsem ráda, že už zvládnu chodit sama v pokoji. Neuvěřitelně se to zlepšuje, každý den cítím pokroky. Už celkem dlouho je mi do smíchu, prý jsem se hrozně smála, když mě budili z umělého spánku. Od té doby jsem celkem vysmátá.
O UMĚLÉM SPÁNKU. Zdálo se mi toho hodně, bylo to spíš blouznění, ale když mě probouzeli a ptali se mě třeba, co je za měsíc, řekla jsem měsíc, který jsem si pamatovala, což byl červen. A on byl červenec. Chvilku trvalo, než jsem se zorientovala, když mi řekli, že několik dní spím. Ze začátku to není příjemné, nejste schopní se ani umýt, dojít si sám na záchod, to jsou ty nejtěžší dny.
NA CO SE TĚŠÍ. Strašně se těším domů, domov mám jako takový svůj svět, kde se zavřu a jsem ve svém. Těším se, až si dáme s přítelem večeři doma u jídelního stolu, ještě pořád mě nutí ležet a jíst v posteli, takže teď jídlo v posteli nechci dlouho ani vidět. Samozřejmě se těším i na svoje domácí mazlíčky chlupatý - na bengálské kočky. A strašně se těším, až se svezu na koni. Ale naštěstí mám tady kolem sebe úžasné lidi, chodí mě rozptýlit.
O NÁVRATU K POHYBU. Samozřejmě doufám, že to bude co nejdřív. Ale co je zásadní, musím být velmi opatrná, nic neuspěchat. Myslím, že není kam spěchat. Chce to začít pomalu, nějakými procházkami, rozhodně se tomu dlouho nebude moct říkat trénink. Ani lehký trénink.
O POVZBUZUJÍCÍCH VZKAZECH. Podpora byla opravdu neuvěřitelná, ani bych to nečekala. Vzkazy přišly od novinářů, normálních lidí i ostatních sportovců z Čech, ale taky z Rakouska. Dostala jsem esemesku třeba od Lary Gutové, Marlies Schieldové a Benniho Raicha, od zahraničních partnerů, od své lyžařské firmy. Všechny jsem si nestačila, ani nemohla přečíst, jsou doma, ale dodalo mi to neskutečně energie. Strašně za to všem děkuju a ke všem e-mailům se doma určitě dostanu a na všechny bude odpovězeno, až budu trochu silnější.
JESTLI MĚLY ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY VLIV NA SPORTOVNÍ VÝKONNOST. Já to neřeším, ani doktoři nevědí. Tvrdí, že je to úplně jedno, a já jsem stejného názoru. Nemá cenu hloubat nad tím, jestli jsem loňský rok jezdila mezi patnáctým a třicátým místem kvůli tomu, že jsem měla problém s hypofýzou. Je to úplně jedno. Důležité je, co se děje teď a jaká bude moje budoucnost.
