Po slavnostním vyhlášení superkombinace dorazil v pátek do hotelu až o půl deváté. Konečně se vysvlékl z kombinézy. A brzy ráno zase na kopec. Čekal Hahnenkamm, sjezd pro lyžařské gladiátory, jeho věčná touha.
Jenže na „arénu“ v Kitzbühelu padla mlha, start se odkládal. Hodiny polehával v obřím stanu u startu, šetřil energii. Závod, z nějž posléze zbylo torzo, dokončil devatenáctý.
Až v sobotu pozdě odpoledne vydechl: „Teprve teď jsem se zastavil.“ Ve Světovém poháru právě prožil nejlepších devět dnů kariéry. „Jsou srovnatelné s olympiádou,“ tvrdil.
Jak na zápřah posledních dnů reaguje vaše tělo?
Je dobré, jen jsem malinko nachlazený. Už čtrnáct dní nemám stavy, že bych se nemohl ohnout. Při tom všem, čím jsem prošel, je možná malým zázrakem, jak mi tělo drží. Ale naučil jsem se o ně starat.
Kolik těch operací vlastně už máte na kontě?
Jé, vůbec nevím. K patnácti? Musíme se zeptat bráchy, ten má o nich přehled.
Bratr a kouč Tomáš Bank: Tak to vezmeme po pořádku. Operace hlavy, mandlí, zlomené nohy, zlomené ruce a znovu nohy. Pak koleno a nadvakrát vytahování šroubů z kolena, protože poprvé se to nepovedlo. Potom plastika vazů, artroskopie menisku, potřetí zlomená noha, zlomená čelist v Chile a dva měsíce poté vykloubené rameno ve Vailu.
Ondřej Bank během superkombinace, která se jela v pátek v rakouském Kitzbühelu.
Takže třináct operací.
Tomáš Bank: Ale vždycky, když ležel v nemocnici, jsme už hned dělali plány na další trénink. Nikdy nebral tu operaci pesimisticky.
Když vám nyní nejobávanější sjezd světa zkrátili v Kitzbühelu na minutový, co ve vaší mysli převládalo, Ondřeji? Úleva? Nebo jste si řekl: Já si chtěl sjet Hahnenkamm celý?
To druhé. Byl jsem zklamaný. Delší, techničtější sjezd by mi vyhovoval víc. Takhle z toho udělali víceméně jednoduchou záležitost, při které rozhodoval Hausberg. A protože mi ve čtvrtek už zkraje druhého tréninku vypnula lyže, neměl jsem ho tolikrát najetý jako ostatní. Potom je to i o psychice. Přesvědčuju sám sebe: Jo, dáš ho na krev. Ale i mé tělo má v sobě takovou tu ochrannou brzdičku.
Před časem jste o sjezdu prohlásil, že je pro vás nebezpečnou známostí, jakousi zakázanou milenkou. Stále to platí?
Rozhodně. Na každý sjezd se extrémně těším a zároveň z něj mám velký respekt. Během vteřiny při něm může být všechno jinak.
Český lyžař Ondřej Bank letí na trati ve švýcarském Wengenu, kde vybojoval výborné deváté místo.
Když jste nyní otcem od rodiny, máte větší pocit odpovědnosti?
Asi ano. Přesto mám práh rizika posunutý výš než většina ostatních sjezdařů. Takových je nás ve svěťáku zhruba deset.
Partnerka vám neříká: Mám o tebe velký strach?
Jasně že ho má. Sám mám o sebe strach. Naštěstí ona ví, že jsem pořád ještě relativně rozumný.
Nechce, abyste už skončil?
Jo, asi by chtěla, abych byl doma. Ale není to megatéma, nebavíme se o tom dlouhé hodiny. Necháváme tu moji kariéru tak nějak plynout. Dokud mě to bude bavit, tělo bude držet a dokud to se mnou brácha vydrží, chtěl bych závodit.
Je vám 34 let, dlouho jste se drápal do popředí. A najednou jsou kolem vás na startu Reichelt, Jansrud a další esa sjezdu. Je to opojný pocit?
Trochu ano. Ta má kariéra byla drasticky kostrbatá a kolikrát jsem byl sražený dolů. Ale dostal jsem se mezi ně, těžím z vyježděnosti, pomáhají mi nižší čísla a vidím, že i ti nejlepší jsou jen lidi a dají se porazit.
V roce 2004 jste při své první prohlídce trati Hahnenkammu důsledně kopíroval stopu Nora Kjuse, kterého jste vždy obdivoval. Teď si naopak ti mladší přijdou pro radu také k vám?
Jasně, i tak to funguje. Nebo dáme dohromady partu, která stopu konzultuje vzájemně. Tady jsme ji řešili s Innerhoferem (exmistr světa v Super G) a Nymanem. Innerhofer je takový ukecaný, ptá se na všechno.
Ve sjezdech jste osamělým českým bojovníkem. Tím víc soupeři vaše výkony oceňují?
Možná. Jejich gratulace mi připadají dost srdečné. A trenéři Slovinců, se kterými spolupracujeme, asi to mé páteční třetí místo v superkombinaci oslavili přímo neskutečně, protože ještě v sobotu u trati byli cítit alkoholem. Ale stejně je to zvláštní. Když s bráchou vzpomínáme, jak jsme se protloukali před deseti lety, přijde nám k nevíře, kde jsme dneska.
Co jste tehdy dělali nejbláznivějšího?
Třeba jsme neměli ani vlastní stůl na přípravu lyží.
Tomáš Bank: Přijeli jsem vždycky do hotelu a ptali se: Nemáte nějaký volný stůl? Opravdu profesionálně jsme začali lyžovat až tak od roku 2007. Do té doby jezdil Ondra jen se mnou, bez podpůrného týmu.
Ondřej: Teď mám dva servismany a často i fyzioterapeuta. A stejně jsme pořád pozadu. Když byl během týdne den volna, Rakušané letěli vrtulníkem trénovat do Reiteralmu. To si prostě dovolit nemůžeme. My musíme přidat naši vášeň, abychom se jim aspoň pokusili konkurovat.
Jako byste se občas vrhali do donkichotských bitev.
Jo, trochu. Vždycky jsme tušili, že to ve mně je, ale podmínky jsme měli jiné. Na což se nevymlouvám, taková je prostě realita. Navíc připočtěte všechna ta má zranění. I proto se prosazuju až ve 34 letech.
Připomínáte si, kolikrát vás už odepisovali?
Zrovna dneska jsem se bavil s Bernhardem Knaussem, šéfem závodního oddělení Nordiky. Když mi bylo dvaatřicet, tak mi po dvou letech bez závodů dal lyže. A teď mi říkal: Měl jsem dobrý čuch.
Tomáš Bank: Tehdy jsem na svěťáku v Kranjské Goře obcházel šéfy firem, jestli by Ondru nechtěli. Knauss nejprve řekl: Ne. Tak jsem ho přesvědčoval: Nechceme od vás ani servismana, jen mu dejte dobré lyže a on vám výsledky udělá. Vzal si dva dny na rozmyšlenou. Potom zavolal, že Ondrovi dají po čtyřech lyžích na disciplínu. Ale firemní smlouvu od nich nedostal. Té se dočkal až po olympiádě v Soči.
