Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Být tak v životě někdo... A z feťáka se stal dálkařský mistr světa

Jihoafrický dálkař Luvo Manyonga se raduje z titulu mistra světa. | foto: Reuters

7 2017
Londýn (Od našeho zpravodaje) - Těžko se tomu příběhu věří, jeho magie však spočívá v tom, že je pravdivý. Luvo Manyonga byl ještě před několika lety závislý na pervitinu a předpovídali mu dva scénáře: buď velké tituly, nebo smrt na předávkování. Na mistrovství světa se nyní naštěstí naplnila první verze.

Jeho ústa křičí štěstím, válí se v písku a ani s jedním nemůže přestat. Londýnský olympijský stadion září do sobotní noci a on právě o tolik zlepšil svůj životní cíl.

Je mistrem světa v dálce. Idolem Jihoafričanů, možná i příští velkou hvězdou svého sportu, jenž po adieu Usaina Bolta hledá nové hrdiny.

Ten Luvo Manyonga, který ještě před třemi lety líčil: „Nestojím o to být hrdinou či milionářem. Já jen chci být někdo. Normální člověk s normálním životem.“

O dalších pár let předtím totiž byl feťáckou troskou. Ten Luvo Manyonga, jenž vyhrál mistrovství světa juniorů a mezi dospělými byl ve dvaceti v Tegu pátý, bloumal jihoafrickým Mbekweni a bral tik, což je místní výraz pro pervitin.

Svět není jen místo dobrých konců – a Jižní Afrika zvlášť ne. Proměna sportovce na těžce závislého, o nějž se zajímá jen rodina, však byla následována něčím mnohem neobvyklejším: cestou vzhůru.

„Za tohle jsem se modlil. Jsem nejlepší na světě – jak nádherně to zní!“ líčil Manyonga, nyní 26letý. „Příštím cílem je světový rekord.“

Může ho zdolat, co by ne.

V londýnském finále skočil na 848 centimetrů, loni v Rio de Janeiru získal olympijské stříbro. „Narodil jsem se v roce 1991, tedy v roce, kdy Mike Powell skočil na 895 centimetrů. Ten rekord mě volá,“ věří osudovým znamením.

Fotogalerie

Jeho příběh jich nabízí více. Třeba když do JAR dorazil irský svéráz John McGrath, bývalý veslař a silák s dvoumetrovou, hřmotnou figurou. Slyšel o klukovi, co ubíjí život v Mbekweni, a taky slyšel, že mu není pomoci, že s geniálně talentovaným Luvou nic nenadělá. Že si odpykává osmnáctiměsíční trest za doping a že navíc McGrath není licencovaný kouč: „A když tohle řeknete Irovi, zní to jako největší nadávka.“

A tak do Mbekweni zajel poprvé, podruhé... „A napočtvrté nebo napopáté jsem ho našel,“ líčil pro africký list Mail & Guardian. A viděl jen dva scénáře: „Buď bude stát na olympijském pódiu, nebo do třicítky umře na předávkování.“

Platí první verze.

Lemovaná bolestí, slzami paní Manyongové, materiálně neradostným dětstvím: „I to, že jsem chodil spát hladový, mě posílilo. Den bez jídla vás sice nezabije, ale máma to nechtěla dopustit nikdy. Radši šla prosit o něco k sousedům.“

McGrath jim pomáhal s účty za elektřinu, hlad u Manyongů přestal být nezvaným hostem. Což neznamená, že by najednou žár Afriky roztavil všechny překážky: při autonehodě zemřel v roce 2014 jeho kouč-objevitel Mario Smith. Ani garance, že démoni mámení nevstoupí na scénu, dál neexistovala.

„Nebylo to tak, že bych od prvního dne věděl, kam až dojdeme. Abyste pracovali s Luvem, potřebujete moudrost Šalamouna a trpělivost Joba,“ pomáhal si McGrath pro Guardian Biblí. „Je ovšem třeba věřit, že věci dobře dopadnou.“

Mimochodem, v Riu přišel Manyonga o zlato posledním pokusem soupeře – o jediný centimetr. Ale i tak loni prohlásil: „Budu nejlepší na světě. Nebude to trvat dlouho.“

Jak řekl, tak udělal. Z nikoho se stal někdo. Šampion.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze