„Někdy je to fuška. S tanečním partnerem Michalem Kurtišem trénujeme čtyřikrát týdně a často mám pocit, že uteču. Zjistila jsem, že tanec je skoro náročnější než sport, bolí celé tělo,“ přiznává sedmatřicetiletá pohledná žena, jejíž „diskotékové“ jméno před lety vzniklo jednoduše. „Z mého jména a písničky Suzanne Vega My name is Luka. Tak jsem to spojila,“ přibližuje.
Stolní tenis měla v rodině. Začala s ním v devíti, doma v Brně jej hráli bratranci, táta, strýc. Po čase se začala věnovat dýdžejingu a stolní tenis zůstal na vedlejší koleji.
„Když jsem se pak přestěhovala do Prahy, dostala jsem se do Slovanu Bohnice. Tam jsem si občas zahrála druhou ligu, třetí nejvyšší soutěž - ta se ale hraje o víkendech, kdy chci být s rodinou, manželem a dvěma malými syny. Takže hraju za béčko divizi, zápasy máme v týdnu.“
Jak si rozumí vaše profese dýdžejky se stolním tenisem?
Perfektně. Chápu to jako kompenzaci pohybu, vypotím se po nocích, kdy strávím za mixážním pultem dvě nebo tři hodiny a jdu spát ve dvě, ve tři ráno. Stolní tenis mě dostává zpátky do normálu a běžného denního režimu.
Co vás na něm kdysi upoutalo?
Bavilo mě to, i trénovat.
Snila jste o tom, že jednou budete slavná hráčka?
Moc ne. Možná jsem chtěla, ale hrála jsem ve Zbrojovce, oddíl se pak přejmenoval na Sokol Brno 1 a nebyl tak profesionální jako Moravská Slavia, kde se trénovalo vrcholově. Neměla jsem na to lokty ani ambiciozní rodiče - ne že by se o mě nestarali, ale nikdy mi neřekli, že by ze mě chtěli mít třeba Marušku Hrachovou a že jednou budu vozit medaile z mistrovství Evropy i světa jako ona.
Zahrála jste si proti ní někdy?
Asi dvakrát, ještě v Brně, byla to tuším první liga - já se za stolem honila jako blázen a ona, asi o patnáct let starší, jen nastavovala pálku. To se ještě hrálo do jedenadvaceti a dohromady jsem vydřela asi pět bodů. Ale bylo to dobrý, druhá nejvyšší soutěž měla kvalitu.
Znáte se i s někým ze současného reprezentačního družstva?
Nedávno jsem poznala Danu Hadačovou a znám i Ivetu Vacenovskou, obě jsou prima. Ivetu si pamatuju ještě z dřívějška, když válela za Hodonín - byla mladičká, ale už tehdy se vědělo, že je velmi talentovaná.
Jak by to vypadalo, kdybyste se teď postavily na opačné strany stolu?
Já bych si možná trochu zahrála, kdyby mě nechala, ale co ona? Navíc na takové věci asi nemá moc času.
Jako DJ Lucca však cestujete po světě podobně jako Vacenovská. Je to tak?
Teď už tolik ne, ale dřív jsem hrávala v Brazílii, Kolumbii, Číně, Japonsku, v Evropě skoro všude. S dětmi už to tolik nehrotím, Michalovi je pět a Františkovi dva a půl. Ale až povyrostou, možná zase budu jezdit víc.
Jaké místo vlastně zaujímá stolní tenis ve vašem životě?
Je to jeden z hlavních koníčků vedle práce a dětí. Je to zábava i pohyb, věnuju tomu jeden dva dny v týdnu, kromě zápasů si jdu jednou týdně zatrénovat. Teď ale ne, když od léta trénuju tancování. Jakmile s tím skončím, vrátím se k ping pongu.
Pouštíte hudbu sobě a spoluhráčkám při tréninku?
To ne, neslyšely bychom míček. Ani mě to nikdy nenapadlo, není to muzika na ping pong, spíš do klubů a na festivaly k tancování. Nepouštím ji ani doma, stejně jako manžel. Je to možná zvláštní, když oba děláme muziku, ale doma máme ticho.
Když slyšíte „přestávkovou“ hudbu třeba při hokejových zápasech, pustila byste něco lepšího?
Někdy jo, občas bývá hrozná. Ale záleží na vkusu. Na druhou stranu to chápu, pouští se tam aktuální rozhlasové hity, hudba pro masy.
Dýdžejing, stolní tenis a tanec. Z čeho máte největší radost?
Ze všeho, ale dýdžejing asi vede. Ten jsem vždycky milovala. Ale ping pong a tanec jsou skvělé na pohyb a baví mě taky. Do ničeho se nenutím.
