Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Chce to úprk, ne dvě hodiny nudy, říká bývalý běžec na lyžích Buchta

Blízko ke sportu má bývalý reprezentant v běhu na lyžích Lubomír Buchta i po skončení vrcholové kariéry. Stal se správcem Vysočina Areny, kde se konají velké biatlonové, lyžařské i cyklistické akce. | foto: Jiří Bárta

12 2017
O Vysočina Arenu, dějiště světových sportovních akcí, už sedm let pečuje Lubomír Buchta. Bývalý vynikající běžec na lyžích, vlajkonoš české výpravy v Naganu, ale také novoměstský zastupitel brzy oslaví padesátiny.

O tom, proč lyžování prohrává s biatlonem, ale i o historce, jak mu švédský fenomén Gunde Svan půjčil na olympijský závod svoje lyže, se rozpovídal ve svém podkrovním bytě, v němž má nezvykle vysoká futra. „To abych se nemusel pořád ohýbat,“ vysvětluje s úsměvem dvoumetrový horal původem z Fryšavy.

Sledoval jste nedávné mistrovství světa v klasickém lyžování v Lahti, nebo jste dal přednost spíše Světovému poháru v biatlonu v Jižní Koreji?Sledoval jsem oboje, z Lahti jsem viděl skoro všechno, i když jsem musel být o víkendu v areálu kvůli našim závodům.

Jde mi o to, co u vás osobně vyhrává v situaci, kdy biatlon válcuje klasické lyžaře?
Pořád budu běžec na lyžích. Ale na běžeckém lyžování mi vadí spousta věcí. Musíme z toho hledat cestu ven, je to ovšem na delší dobu. Bude minimálně čtyři až šest let trvat, než zase někoho vychováme, jestli někdo bude chtít běžecké lyžování dělat. Biatlon teď relativně válcuje lyžování i u mládeže, všichni chtějí dělat biatlon. Je vidět, že v lyžování přišel velký útlum.

Čím to může být?
Jako jeden z důvodů vidím to, že reprezentanti trénují sami se svými osobními trenéry, a ne společně, kde by se jeden mohl vytáhnout s druhým. Musíme se vrátit k centrální přípravě. Jeden hlavní trenér bude zodpovídat a psát plány, osobní trenéři budou plnit jeho plán v situaci, kdy nebudou společně na soustředění.

Patříte také mezi „bafuňáře“. Jak z krize ven?
Ano, jsem na svazu v radě úseku běžeckých disciplín. Narážíme na nedostatek financí, sponzoři už nemají takový zájem. A potýkáme se i s nedostatkem sportovců. Když vidím, kolik lidí startuje v žákovských a dorosteneckých kategoriích, je to relativně žalostné. Částečně je asi přetahuje biatlon, ale je to celkový úpadek. Mladí nevidí výsledky ostatních lyžařů, jako to funguje v případě biatlonistů, kteří vozí medaile. Když vidí někoho z našich lyžařů na patnáctém nebo třicátém místě na světě, tak je to asi motivovat nebude. Doufám, že se to zlomí. Musíme začít pracovat s nastupující generací, jako je Bára Havlíčková (v 16 letech už startovala na letošním MS v Lahti – pozn. red.), a se staršími se rozloučit.

Věříte, že se to změní s novým hlavním trenérem a bývalým úspěšným „závoďákem“ Martinem Koukalem?
Martin zatím nemá nejvyšší trenérskou licenci, i když zkušenosti má velké. I s přípravou. Silná generace v čele s Lukášem Bauerem, ti trénovali převážně spolu. Ti kluci se dokázali motivovat, vyhecovat a posunout dopředu. I díky tomu mají medaile Kožíšek nebo Šperl.

Lubomír Buchta (49)

  • * Bývalý reprezentační běžec na lyžích pochází z Fryšavy, usadil se s rodinou v Novém Městě na Moravě, má dvě děti.
  • V celkovém pořadí Světového poháru skončil nejlépe na 17. místě v roce 1992. V té sezoně doběhl třetí v závodě na 50 km na slavném Holmenkollenu v Oslu.
  • Třikrát startoval na zimní olympiádě, v Albertville (1992) skončil nejlépe třináctý na 30 km klasicky a stejné umístění zopakoval v Naganu (1998) v závodě na 50 km volně. Na mistrovství světa ve Val di Fiemme (1991) zajel páté a osmé místo.
  • Ve své poslední sezoně v roce 1999 vyhrál Jizerskou padesátku.
  • Po skončení kariéry pracoval jako technik dopravy pro Jihomoravskou energetiku, poté jako přijímací technik v autoservisu, nyní je správcem Vysočina Areny.
  • Ve Svazu lyžařů ČR je místopředsedou Rady úseku běžeckého lyžování, je ve výboru SK Nové Město.

Loni při Zlaté lyži mi Martin Koukal říkal, že po jejich silné generaci přišla mezera, protože další neměli moc šancí se dostat mezi nejlepší a lyžováním se živit.
Nedostali šanci. Míra Petrásek (bývalý kouč reprezentace – pozn. red.) je sice dobrý trenér, ale asi to nedomyslel. Měl skupinu dobrých závodníků, ty další tolik nebral. A ty to buď znechutilo, nebo se sportem úplně přestali.

Podobná generační mezera se po bronzu štafety z olympiády v Calgary 1988 týkala i vaší generace, ne?
Ano. Trenér Bohouš Rázl měl osm lidí, kterým dával všechno, ale nekoukal za nás. Trenéři by měli myslet i na ty další, co přijdou po těch, co jsou na vrcholu nebo už za zenitem výkonnosti. Když nedostanou mladí šanci aspoň na zkoušku i při Světovém poháru, je to chyba. Já jsem přišel do reprezentace v roce 1989 jako nejmladší. Starší kluci byli na vrcholu, já se za dva roky vytáhl nahoru, ale v tu dobu už byli ti starší pod vrcholem. Ve štafetě jsme ještě občas na svěťáku uspěli, ale pak už to bylo jen o jednotlivých výsledcích. Vytáhl jsem se s nimi, trénovali jsme společně, po roce jsem se zlepšil a dostal se do toho. Hned to bylo vidět na výsledcích. A když jsem byl nahoře já, další byli výkonnostně níž, v tom jsem měl smůlu.

Jenže se zdá, že to není jen český problém a lyžování nyní prohrává s biatlonem v mnoha ohledech celosvětově.
V biatlonu změnili disciplíny a udělali je atraktivnější. Z těch dlouhých zůstává jen vytrvalostní závod. Hodně se dělají štafety a hromadné starty. Počítal jsem, že s tím Mezinárodní lyžařská federace FIS bude něco dělat a něco změní. Diváci přestali chodit, nikoho nebaví se dívat dvě hodiny na to, jak jedou lyžaři pohromadě a závodí se poslední tři kilometry. I když naposledy při padesátce v Lahti se mi zdálo, že to byl úprk a závodilo se pořád, byl to rychlý závod pod dvě hodiny. Roky předtím to bylo fádní, stačí zapnout televizi pár minut před koncem.

Na druhou stranu jsou čím dál populárnější dálkové běhy. Čím to je?
Lyžování je obecně populární. To je vidět, když jsou podmínky a turisté vyrazí na běžky. A jezdí i dlouhé závody, jako je Jizerská padesátka. Nelíbí se mi, že se velké závody jezdí pouze soupaží, klasický způsob běhu relativně mizí, s tím by se mělo něco dělat nejen pro dálkové běhy. Myslím, že FIS začne zavádět zóny na tratích, aby museli závodníci použít i „střídák“ a tedy i namazat.

Jak často se dostanete na běžky?
Loni jsem byl asi třikrát, letošní zimu vůbec. Sice byly po letech vynikající podmínky, ale při práci ve sportovním klubu už nemám čas, abych si šel zalyžovat, a nebaví mě to na našich těžkých závodních tratích. Letos byly sice najeté turistické tratě, ale bývám tak zmordovaný z práce, že na běžky nejdu a radši si doma lehnu nebo si jdu zahrát fotbal. Když jsem na nějakých závodech jako technický delegát, tak se projedu aspoň tam. „Technickej“ by si měl trať projet. Ale jinak už jsem v jiné situaci než v prvních letech po skončení kariéry, kdy jsem se potřeboval vybít na běžkách. Teď už je to pro mě dřina. Musel bych na to mít čas, který v zimě nemám ani o víkendu. Ale udělat si celodenní výlet, stavit se někde na oběd a na pivo, objet třicet kilometrů, to by mě bavilo.

A co si zajet bez ambicí Jizerskou padesátku? Ani to vás neláká?
I tak bych musel trénovat. Letos mi organizátoři volali, že si v jubilejním ročníku mohu jako jeden z vítězů objet v rámci programu jakýkoliv závod. Bez tréninku by to nešlo, musel bych se víc hýbat. Jizerku jsem jel pouze jednou, ve své poslední sezoně, a vyhrál jsem ji. Vasův běh jsem nikdy nejel, sice jsem to měl v plánu, ale vždycky se to krylo se „svěťákem“ a nechtěli mě pustit.

Trenérská kariéra vás nikdy nelákala?
Lákala. Ale když jsem skončil, našim dvojčatům bylo osm let, chtěl jsem být s nimi. Kdybych dělal trenéra, byl bych pořád pryč jako dřív. První roky byly jenom na manželce a rodičích. A po letech se zase tolik věcí změnilo – od trénování po mazání. Takže jsem začal dělat jen funkcionáře, rozhodčího a technického delegáta.

Co všechno obnáší práce správce novoměstského areálu, který má celoroční provoz?
Jsme s Honzou Ptáčkem dva zaměstnanci sportovního klubu. Děláme prakticky všechno, co je potřeba. Pořádáme závody, uklízíme, stříkáme sníh. V březnu skončí lyžařská sezona, jakmile roztaje většina sněhu, uklidíme rolby, skútry a chystáme se na květen, kdy se jede Světový pohár horských kol. To už jsou zase potřeba sekačky, křovinořezy či motorové pily. Staráme se i o singltracky, je to celoroční zápřah.

Jezdili jste na výzvědy do zahraničí, když se budovala aréna pro biatlon, nebo jste šli vlastní cestou?
Vedení klubu se jezdilo dívat například do Německa, jak to tam funguje, kolik návštěvníků chodí, jak je to s parkováním i bezpečností a co je k tomu všechno potřeba. Pak nám to zprostředkovali. Osobně jsem byl před třemi roky v Oslu, ale to se nedá úplně srovnat, Norové mají nesrovnatelně víc peněz.

A není to už opačně, tedy že se svět může jezdit učit do Nového Města?
To je asi pravda, světové poháry tady děláme asi nejlépe. Kluci od nás se teď byli podívat na biatlonovém mistrovství světa v Hochfilzenu, nemáme se za co stydět. Na stadionu bylo zázemí dobré, ale lidé u tratí neměli žádné a na záchod chodili za strom. Rakušané tam neměli ani přístupové cesty k tratím, zraněné diváky museli odvážet na skútrech přímo po trati. Každý areál má nějaké úskalí.

V květnu budete mít padesát let. Plánujete velkou oslavu?
Chystám oslavu pro kamarády, většinou z party kolem lyžování nebo fotbalu. Bude to takových 60 až 80 lidí.

Máte dvě děti, syn Michal hrával fotbalovou divizi za místní klub Vrchovina. Kde nakonec skončil?
Michal v dorostu hrál první ligu za Brno, teď už ale nesportuje a je z něj profesionální voják. Na sport byl šikovný, ale pak už ho to nebavilo a nenaplňovalo. Neměl ty ambice. Ale kdyby se tomu věnoval naplno, myslím, že by z něj mohl být ligový fotbalista. Děti jsem do sportu nenutil, nechtěl jsem si na nich plnit svoje sportovní ambice. Mě taky nikdo nenutil, mě to bavilo a chtěl jsem.

A lyžovaly vaše děti závodně?
Do klubu jsem je sice obě přihlásil, ale bavilo je to jen do doby, kdy jezdily malé okruhy. Pak už ne. (směje se)

Jak vzpomínáte na svoje tři účasti na zimní olympiádě?
Nejlépe jsem skončil třináctý v Albertville na třicítce. K tomu závodu se pojí jedna historka. Jel jsem ho totiž na lyžích půjčených od Gundeho Svana, on sám ho tehdy vynechal. Testovali jsme před závodem lyže, znali jsme se s jeho servisákem. Jelikož viděli, že ty moje tolik nejedou, půjčil mi je. Byl to od mistra světa a olympijského vítěze hezký skutek.

V Naganu jste byl také vlajkonošem české výpravy. To pro vás musela být velká pocta.
To ano. Vlajku měla nést původně Káča Neumannová, ale druhý den jela závod, tak to padlo na mě. Byl to splněný sen, moje poslední olympiáda. Byl jsem dobře připravený, velká škoda, že jsme dva závody promazali. Že jsem natrénováno měl, se ukázalo, když jsem byl na padesátku bruslením třináctý. V klasice jsem chtěl být do desítky, ale závod na 30 kilometrů jsem vzdal. U tohoto sportu si musí sednout všechno v jeden den. Jako Martinu Koukalovi při jeho zlaté padesátce ve Val di Fiemme.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze