Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Lendl, král wimbledonských smolařů: I já jsem mohl na trávu víc trénovat

Ivan Lendl v osmdesátých letech. | foto: Profimedia.cz

21 2010
Londýn (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Vyhrál vše, co vyhrát šlo – kromě Wimbledonu. Ivan Lendl v rozhovoru pro MF DNES vzpomíná na svá neúspěšná finále na legendárním turnaji na londýnské trávě.

Na trávě trpěl, štvala ho, brala mu víc sil než zbytek sezony dohromady. "Přesto jsem to nikdy nevzdal a pro vítězství ve Wimbledonu jsem udělal dost," vzpomíná Ivan Lendl, podle mnohých vůbec nejlepší tenista, který v Londýně nikdy nevyhrál. Dvakrát zde byl ve finále a ještě pětkrát v semifinále.

V roce 1986 jste ve finále prohrál s Beckerem a v roce 1987 s Cashem. Kdy jste měl k titulu blíž?
V obou finále jsem dostal hrozný výprask. Ale nejlíp jsem se cítil v roce 1989, kdy jsem nezvládl semifinále s Beckerem. Přitom jsem vedl 2:1 na sety, 4:3 a měl servis. Ten rok jsem skončil dřív v Paříži, měl víc času na přípravu a bylo to znát.

Řeknete si někdy, že jste mohl pro wimbledonský titul udělat víc?
Vždycky můžete udělat víc. Mohl jsem víc natrénovat styl servis–volej nebo zlepšit práci nohou při returnech. Otázka je, jestli by to k něčemu bylo a jestli by to nerozbouralo mou hru na jiných površích.

Ivan Lendl v exhbičním utkání s Jiřím Novákem.Ivan Lendl v exhbičním utkání s Jiřím Novákem.

Ivan Lendl při nedávném exhibičním utkání s Jiřím Novákem v Prostějově.

Takže si zpětně nic nevyčítáte?
Pro titul ve Wimbledonu jsem udělal dost. V roce 1990 jsem dokonce vynechal Paříž, kde jsem měl slušnou šanci na úspěch. Už od března jsem trénoval na trávě a strávil jsem pět týdnů v Austrálii. Jel jsem na přípravné turnaje v Birminghamu a v Queensu, kde jsem vyhrál. Jenže pak mě v semifinále Wimbledonu vyřadil Edberg, který proti mně hrál nejlíp, jak kdy hrál.

Právě v Queensu jste tehdy porazil Beckera i McEnroa. Takže jste i na tyhle dva na trávě měl.
Kurt tam byl totiž tvrdší, rychlejší, míče skákaly výš, což mi vyhovovalo. Já byl na svou dobu dost vysoký. Ve Wimbledonu byl kurt měkký, bořil jsem se do něj a nebyl jsem schopný hrát odzadu. Nešlo mi to. Proto jsem víc chodil na síť.

Kde jste dost chyboval. Nesnažil jste se až moc přiblížit stylu McEnroa či Edberga, místo abyste se držel toho, co vám bylo vlastní? Hry odzadu? S tou tu přece uspěl i Borg.
Mezi mnou a Borgem byly dva hlavní rozdíly. Zaprvé pohyb. On se hýbal přirozeně líp, lehce, stejně jako dneska Federer. Já s tím měl vždycky problémy. Proto jsem se na hru odzadu cítil na antuce a na betonu, ale ne na trávě.

SOUBOJ PO LETECH. Mats Wilander, (vlevo) a Ivan Lendl si to rozdali v exhibičním duelu

Ivan Lendl při exhibičním utkání s Matsem Wilanderem. Žádný z nich Wimbledon nevyhrál.

A druhý rozdíl?
Balony. Za Borga se dávaly do papírových krabic, takže z nich unikal vzduch, byly měkčí, a tím pomalejší. Nechci se vymlouvat, ale je to fakt. Za mě už se míče balily do plechovek a tenis je od té doby rychlejší.

Mnohdy se o vás píše jako o nejlepším tenistovi, který Wimbledon nikdy nevyhrál. Souhlasíte?
Určitě jsem patřil k nejlepším. Ale netvrdil bych, že jsem byl lepší než Rosewall, který tam byl čtyřikrát ve finále.

Uznáváte trávu jako povrch?
Je to velká tradice, nevím, co k tomu víc říct. Pro mě to byla vždycky nejtěžší část sezony. Dost jsem se nadřel při přechodu z antuky a pak zase zpátky na beton. Jen trenér věděl, jak moc jsem při tom trpěl a jak mě to užíralo. Kdyby bylo na mně, je mezi Paříží a Wimbledonem ještě o jeden nebo dva týdny delší pauza. Už se o tom i mluvilo, ale jen tak se to asi nestane.

Vyhráli v tenise, co mohli. Kromě Wimbledonu

Byli a jsou tenisté, kteří do Wimbledonu jezdí jen na otočku. Na trávu by nejradši poslali traktory s pluhem, ale startovným za první kolo nepohrdnou (letos je 11 250 liber, skoro 350 tisíc korun). Bohdan Ulihrach nebyl sám, kdo míval zpáteční letenku zamluvenou už na večer po zápase prvního kola.


Pak jsou však další, kteří pro zdejší úspěch dost obětovali. Byli první na světě, vyhrávali všude jinde, ale v Londýně jim to nikdy nevyšlo. "Jmenoval bych tři," říká wimbledonský šampion Jan Kodeš: "Ken Rosewall, Pancho Gonzalez a Ivan Lendl."

První dva doplatili na to, že mnoho let strávili mezi profesionály. Rosewall deset, Gonzalez dokonce sedmnáct. A profesionálové na grandslamové turnaje nesměli.

Wimbledon

Slavný Wimbledon. Pro mnoho tenisových hrdinů zůstal jeho vrchol zapovězený.

Rosewall je asi největším wimbledonským smolařem. Finále hrál čtyřikrát a mezi jeho prvním (proti Drobnému) a posledním (proti Connorsovi) uběhlo dokonce dvacet let. "Už jsem byl opotřebovaný a chyběly mi síly," vzpomíná. Do Wimbledonu přijel naposledy v roce 1975, kdy už mu bylo čtyřicet. Prohrál ve 4. kole.


Rosewall byl talent, tenis na trávě mu byl jako každému Australanovi blízký. To Ivan Lendl byl úplný opak. Trávu bral jako nutné zlo, ale když si něco vzal do hlavy, obvykle semu to povedlo. A tak trénoval, dřel, učil se chodit na síť, vynechával ostatní turnaje, aby se na Wimbledon připravil. Nestačilo to.


"Velkou šanci měl ve finále v roce 1987 proti Cashovi," tvrdí Kodeš. "Měl víc zůstávat na základní čáře. Vím, že bude tvrdit, že to nešlo, ale na síti příliš kazil. Cash žil z Lendlových chyb. Kdyby hrál Ivan jako ve čtvrtfinále nebo v semifinále, titul by získal. Na trávě špatný nebyl."


Řečí čísel byl Lendl na tomto povrchu dokonce jedním z nejlepších – 81 zápasů vyhrál a jen 25 prohrál. Takovou bilanci nemají ani mnozí wimbledonští šampioni.

Justine Heninová

Justine Heninová vyhrála generálku v Hertogenboschi. Zlomí wimbledonskou kletbu?

Letošní Wimbledon může jedno jméno ze seznamu smolařů vymazat. Právě kvůli němu se k tenisu vrátila Justine Heninová. "Je to můj sen, hodně jsem na trávě trénovala," říká Belgičanka, která se tu dvakrát dostala do finále a o víkendu vyhrála přípravný turnaj v Hertogenboschi.


Dvě finále ztratila v Londýně i Hana Mandlíková – jedno proti Evertové a druhé proti Navrátilové. "Proti Martině to bylo daleko emotivnější," popisuje s odstupem let. "Už proto, že jsme byly ze stejné země a v té zemi se o tom ani nesmělo napsat. Udělala jsem, co jsem mohla, ale Wimbledon je opravdu ze všech turnajů nejtěžší."







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze