Mezi stovkami krásných závodních vozů a obklopen zasvěcenými fandy si Ahrens připadal, jako ryba ve vodě. Rodák z Braunschweigu, čtyřnásobný úšastník GP F1 se totiž rád dělí o zážitky ze tří stovek závodů své kariéry.
Od začátku šedesátých let se jméno Ahrens objevovalo v závodech F-Junior, F2 a F3 po celé Evropě. Jezdil téměř každý víkend – a všechno, co mu bylo nabídnuto. Vedle monopostů i cestovní a sportovní vozy. Stal se mnohanásobným národním mistrem a v srpnu roku 1966 stál poprvé na startu velké ceny.
Na Nürburgringu tehdy směly startovat i vozy F2 a Kurt tedy přihlásil svůj soukromý Brabham-Ford BT18. Jeho jízdě ale udělala po několika kolech konec rozbitá převodovka, zatímco si konkurent Taylor v jeho F-dvojce v nehodě s Ickxem přivodil smrtelná zranění.
Podobně dopadla i Kurtova účast o rok později na nevyzrálém Protosu-Ford, ale roku 1968 nastoupil poprvé s vozem F1. Jednalo se o známou bitvu v dešti a mlze, kterou s velkým odstupem vyhrál Jackie Stewart. Znalec okruhu Ahrens ovšem také dokázal dojet a klasifikoval svůj Brabham-Repco BT24 jako 12.
Svou čtvrtou a poslední velkou cenu absolvoval roku 1969. Opět nastoupil s Brabhamem-Ford BT30 na Nürburgringu v sekci F2 a dopadl výborně: jednalo se sice o podnik, při kterém přišel o život jeho kamarád Gerhard Mitter, Ahrens ale ještě jednou dokázal zažehnat všechny myšlenky na nebezpečí a dojel na výborném 7. místě. Ve třídě formulí 2 před ním skončili jen Pescarolo a Attwood.
Své největší úspěchy ale slavil v ryzí formuli 2 a hlavně na legendárních prototypech Porsche 908 a 917. Kde patřil coby tovární jezdec mezi světovou špičku. Právě devětsetsedmnáctka byla vozem, se kterým měl jedinou vážnou nehodu kariéry: při testu v Ehra-Lessienu vyletěl na mokré trati do svodidel a vůz se při tom rozpůlil. Ahrens tehdy vyvázl zázrakem téměř nezraněn.
Byly to spíše nehody jeho přátel mezi jezdci, které ho přiměly k tomu, že již ve 32 letech skončil. Byla to především šokující havárie Jima Clarka v Hockenheimu. "V předvečer závodu jsme společně vystupovali v německé televizi a cestou zpět do hotelu jsme se stavili na pár piv. Jim byl náramě zábavný parťák, férový sportovec a kamarád," vzpomíná Ahrens každým rokem nad Skotovým pomníkem v Hockenheimu.
Druhý den v závodě právě vedl, když Clarkův život dohasl v troskách jeho Lotusu za tratí v lese. "Smrt mnoha přátel mne poznamenala natolik, že jsem dostal skutečný strach. Byl jsem přesvědčen, že jsem dalším na řadě a proto jsem skončil. Děkuji osudu, že jsem tehdy přežil," vysvětluje Kurt na rovinu, proč skončil.
Tak tedy všechno nejlepší pane Ahrensi!
