Co tedy atlet potřebuje, aby byl úspěšný?
Důležitý je třeba vztah s rodinou, s trenéry, s okolím. Je to komplex věcí, na které je nutné dbát. Jen trénink nestačí. Podstatná jsou výživa, rehabilitace i odpočinek. Být vynikajícím atletem, to už je dnes životní styl.
Takže nemáte strach, že v dohledné době přijdete o rekord?
Ani ne. Já to zaběhl za minutu a jednačtyřicet vteřin a dnes to běhají za minutu čtyřicet dva. K mému výkonu se nepřibližují.
Ovšem jednou to jistě přijde.
Určitě. Vím, že jednou ten rekord padne. A mně se přitom jistě rozbuší srdce.
Komu byste překonání vašeho rekordu přál?
Hlavně by to měl být někdo, kde ten čas přebije víckrát. Přál bych si, aby to byl kvalitní závodník, který bude vyhrávat a dobývat nejlepší světové časy.
Teď v Ostravě radíte mladým atletům. Je mezi nimi někdo takový?
Myslím, že snad dokážu poznat, kdo na to má. Ale už neodhadnu, kdo to opravdu zvládne. Nevidím jim totiž do hlavy. Nemůžu vědět, co je bude ovlivňovat, zda se po dlouhou dobu dokáží soustředit na svůj cíl, zda se jim vyhnou zranění. Když chtějí být špičkovými atlety, mají před sebou dvacet let práce. A kariéru je třeba plánovat. Myslím to tak, že musí být připraveni na všechno, co je čeká. Jen tak budou moci zvládnout tlak okolí, který bude s každým dalším úspěchem sílit. Ale věřím, že i tady v Ostravě jsou nějací budoucí Kipketerové, Šebrlové nebo Železní.
Vy jste byl na ten tlak vždy připravený?
Už na juniorském mistrovství světa jsem moc toužil po titulu. Jenže jsem v prvním kole osmistovky seběhl ze své dráhy dříve než dovolují pravidla a byl jsem diskvalifikován. Prostě jsem ten tlak neustál.
Co vlastně děláte dnes?
Kvůli svým aktivitám žiju s rodinou v Monaku. A pořád se věnuju atletice, i když nezávodím. Kromě jiného pracuju jako ambasador Mezinárodní atletické federace. Proto jsem také v Ostravě. A trénuju mladé atlety. Chci těm talentovaným pomoci při přechodu z juniorské kategorie do seniorské. Právě to se totiž mnoha nadějným sportovcům nepodaří.
