Možnost vyrazit do Mnichova, kde šampionát právě začíná, na divokou kartu, nevyšla. Závodníků, kterým limit podobně jako Darmovzalové unikl o vlásek, bylo víc. Těch, kteří požadovaný výkon odvedli, se našlo také dost - na šampionát odjelo čtyřicet atletů, což atletický svaz považuje za dostatečné číslo.
"Moje situace není dobrá. Žiju jen z finanční podpory státu, možnost sehnat sponzora se nyní ještě zmenšila," lituje Darmovzalová. Jako jiní Češi z atletické špičky si prý nemůže dovolit drahé soustředění někde v teple.
"Ostatní si naskáčou limity pěkně v poklidu v Africe už někdy v dubnu. Tou dobou já tady můžu sotva vylézt na ovál a o nějakých lepších výkonech si můžu nechat jen zdát. Limity pak honím na poslední chvilku," krčí rameny.
Nepatří mezi nervózní, kteří na tréninku splní, cokoli si určí, a při závodu se zhroutí do propasti podprůměru. "U mě je to naopak. Na tréninku se ani nedokážu vyhecovat, abych skočila něco pořádného. Pochybuji, že jsem v přípravě někdy čtrnáct metrů překonala. Závody jsou lepší," směje se.
Její budoucnost je vůbec zahalena do neprodyšného hávu tajemna a nejasností. Jako jednu z priorit uvádí brzké nalezení zaměstnání, jež by jí zajistilo důstojnější podmínky k životu i přípravě. Teď trénuje šestkrát do týdne, jen v neděli si dopřeje volno.
Pořádně ani neví, za jaký klub bude závodit v české extralize. "V brněnském Junioru mám smlouvu jen na tuto sezonu, na podzim mi končí. Co bude dál, netuším," kaboní se a nevylučuje ani možnost, že se vrátí zpátky do Břeclavi, odkud si ji Brno vytáhlo. "V Brně se mi ale trénuje líp," nezastírá.
Za rok je na programu mistrovství světa. To si Darmovzalová prý už ujít nenechá. "Limit zatím stanoven není, ale čekám, že to bude zase někde kolem těch čtrnácti metrů. Skočím to," věří.
