Kvůli mononukleóze jste moc netrénovala. Při utkání jste vypadala hodně unaveně. Jak jste se cítila?
Tak vyčerpaná jsem na kurtu nebyla hodně dlouho. Nemůžu si vzpomenout. Asi to muselo být tady v Americe. Tělo mi řeklo, že už mu to stačí. Snažila jsem se, bojovala. Ale nešlo to.
Reportáž se čtvrtfinále |
Dokázala jste v tom stavu myslet na správnou taktiku?
To se mi docela dařilo. Bohužel jsem třeba najednou ztratila koordinaci. Chyběl mi půlkrok k míčům a ruce nešvihly tak, jak měly. Tělo prostě vyplo.
Jaký byl váš herní plán vzhledem k počasí a vaší kondici?
Že bude horko a vlhko, jsem věděla od včerejška. Na to se nedá připravit. Od začátku jsem byla ráda, že tam nějak pobíhám. Takticky jsem byla připravená dobře, ale bohužel jsem nevydržela fyzicky.
Rozhodilo vás varování za překročení časového limitu při podání?
Už od začátku zápasu jsem byla při servisu pomalejší. Necítila jsem se nejlíp. Rozhodčí mě varovala už dvakrát předtím, když jsem seděla na lavičce. Čekala jsem, že „warning“ přijde, protože mi moc nešlo zrychlit. Neřekla bych ale, že mě rozhodil. Už jsem ho párkrát zažila.
Vedla jste 6:4 a 3:1. Jak jste se v tu chvíli uvažovala? Chtěla jste soupeřku co nejdřív dorazit?
Nepřemýšlela jsem dopředu. Prostě jsem pořád bojovala se vším, co se na kurtu se mnou dělo. Ale už jsem nemohla. Přesto na sebe můžu být pyšná, co jsem tu vzhledem k okolnostem dokázala.
Poprvé jste na US Open postoupila do čtvrtfinále. Přebije ta radost žal z vyřazení?
Když jsem odcházela z kurtu, byla jsem opravdu smutná. Ale zároveň si odsud můžu odvézt nějaká pozitiva, pár hezkých vzpomínek. A za rok bych to tu zase chtěla prolomit o kousek dál. Já se jen tak s něčím nespokojím.
