Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Kuka se vrátil za svým synem

16 2000
P r a h a - Pavel Kuka se narodil 19. července 1968. Od šesti let hrál ve Slavii, odkud v lednu 1994 zamířil do Kaiserslauternu. Je nejlepším českým fotbalistou roku 1994. Rychlý a průbojný útočník je vicemistrem Evropy 1996, o dva roky později získal s Kaiserslauternem mistrovský titul. Za národní tým nastoupil v 81 zápasech a vstřelil 26 gólů. Koncem září se vrátil do Slavie.

Kdy jste se rozhodl, že se budete živit fotbalem?

O tomhle jsem se nerozhodoval nikdy.

Kdy jste se rozhodl, že se budete živit fotbalem?

O tomhle jsem se nerozhodoval nikdy. Bylo mi to jasné už jako malému klukovi, chtěl jsem být fotbalistou jako táta, který hrával za Vyšehrad.

Vaše první peníze za fotbal?

Poměrně brzo, protože od šestnácti let jsem začal hrát za slávistické béčko, kde už se nějaké ty peníze braly. Na moje poměry v těch letech hrozně veliké.

Čím jsou pro vás peníze?

Měl jsem je vždycky rád. Už jako dítě jsem věděl, že se za ně dá leccos hezkého koupit, a jako každý jsem chtěl mít takových věcí co nejvíc. A čím jsem byl starší, tím víc mě fascinovala auta. Měl jsem obrovský sen sednout si jednou do vlastního mercedesu. Když mi bylo třináct a Franta Veselý, který hrál v Rakousku, přijel na Slavii ve svém prvním mercedesu, říkal jsem si, že tohle bych chtěl někdy taky zažít. Nakonec se mi to splnilo, i když jsem nešel po nalajnované cestě. Že bych si snad řekl, jdu právě za tím bourákem.

Nezatočila se vám z lukrativních příjmů ve Slavii a potom hlavně v Německu hlava?

Ve Slavii jsem začal pořádně vydělávat teprve s příchodem mecenáše Korbela. Ale první opravdu velké peníze jsem měl až v Kaiserslauternu. Ten skok byl obrovský, já tomu říkám z nuly na sto. Hlava se mi z toho nezatočila, ale přibyly starosti. Těžko to vysvětlovat lidem, kteří to nezažili, ale čím víc peněz, tím víc starostí. Peníze samozřejmě znamenají hodně svobody, ale co stoprocentně nepřinášejí, je štěstí.

Zmínil jste někdejšího slávistického mecenáše Čechoameričana Borise Korbela. Přinesl do klubu miliony a kýžený titul stejně nezískal. Jak se na jeho účinkování ve Slavii díváte?

Titul není o penězích, i když na druhou stranu se říká, že si ho klidně koupit mohl. Jenže to on nikdy nechtěl. Ale co po sobě určitě nechal, to jsou ty strašné peníze. Myslím, že před těmi lety pomohl Slavii vůbec přežít. Koupil vlastně nové kvalitní mužstvo a hráčům se postaral o do té doby nevídané lukrativní smlouvy.

Právě z těch platů prý byli fotbalisté úplně odvázaní.

Někteří míň, někteří víc. Netýkalo se to všech. Pravda ale je, že já patřil mezi ty odvázané.

A přesto byl potom váš plat v Kaiserslauternu s tím slávistickým nesrovnatelný?

To tedy byl.

Proč potom Korbel ze Slavie vlastně ze dne na den odešel?

To jsem nikdy nepochopil a myslím, že to neví nikdo. Dodneška nevím, co si o jeho působení ve Slavii mám myslet. Možná mu to dělalo radost, možná tu měl určitý záměr, který mu díky zdejším zákonům, které dodnes pořádně nefungují, nevyšel.

Říkal jste, že štěstí peníze nepřinášejí. Co přinesly vám?

Splnění snů. Ze všeho nejdřív to byla ta auta a později parádní životní standard. A taky možnost pouštět se do podnikání, v čemž jsem ale ze začátku udělal spoustu chyb. Jenže z chyb se člověk učí a já se opravdu učil a učím se pořád. Na druhou stranu zjišťuju, že díky těm pěti sedmi letům, kdy se do podnikání snažím proniknout, mám velký náskok před těmi, kteří s tím teprve začínají.

Víte vůbec, kolik na kontě máte?

To vím pochopitelně naprosto přesně. A jestli někdo říká, že vlastně ani neví, kolik má, je to jen taková bohémská póza.

V čem vlastně podnikáte?

Mám zastoupení německé firmy Lloyd na luxusní pánskou obuv, zabývám se zprostředkovatelskou činností pro zahraniční hosty. Dávám tomu všemu své jméno a kapitál, ale firmy vede starší bratr Petr, protože jako špičkový fotbalista bych na to neměl čas. V Německu jsem taky hodně porozuměl bankovnictví, ale to je tady teprve v začátcích. Jinak nic velkého nechystám. Škodovku nebo Poldovku kupovat rozhodně nebudu.

Ví se o vás, že dáváte nemalé částky na charitativní účely. Co vás k tomu vede?

Nechci o tom mluvit, protože upřímná odpověď leckdy vede k tomu, aby si hodně lidí řeklo, že je to ode mě jen póza, nebo laciné gesto. Nechci to rozebírat právě proto, že to dělám z úplně jiných důvodů. Provalilo se to jen zásluhou vděčných lidí a institucí.

Není ale tajemstvím, že přispíváte na dětskou onkologii.

Před časem jsem se víceméně náhodně setkal s různými lékaři a když jsem s nimi o jejich pacientech mluvil, nerozmýšlel jsem se o té charitě ani chvilinku. Tak tedy budiž, řeknu proč to dělám. Dospělí se o sebe většinou mohou postarat sami, ale děti, to mě prostě bere u srdce. Nejsme na tom světě sami, kolem nás je spousta lidí a především u nás na tom nejsme tak, aby člověk mohl koukat jen na sebe. A tak si myslím, že každá taková pomoc je užitečná. Ale takových lidí, kteří přemýšlejí jako já, je hodně, jen se o nich neví. Vidíte, a přesto se najde hodně těch, kteří se tomu jen pohrdlivě ušklíbnou.

Co vám říká kouření a pití?

Nikdy jsem nekouřil a nejspíš k tomu nikdy nedojde. Bylo to jen pár doutníků při oslavách po návratu z mistrovství Evropy v Anglii a dva roky poté na oslavu mistrovského titulu s Kaiserslauternem. A pití? Dřív vůbec ne, pak vinné střiky a potom mi začalo chutnat pivo a u toho jsem zůstal. Ale s mírou.

Takže, žádné velké pitky?

Když mám jít s pravdou ven, určitě jsem se mohl chovat spořádaněji. Zažil jsem spoustu akcí, které kdyby si člověk odpustil, udělal by líp. Jenže když to vezmu z druhé strany, ona vlastně každá taková akce být měla. Snad až na jednu.

Můžete ji připomenout?

Bylo to v šestadevadesátém po návratu se stříbrnými medailemi z Anglie. Začalo to oficiální oslavou v Trojském zámku a pak jsme byli další dva dny v jednom tahu. K jednomu tomu ránu mi bylo šíleně zle, možná už to bylo tak tak na hranici otravy alkoholem.. No, to snad přece jen ne, ale hrozně mi bylo. A to hrozně trvalo strašně dlouho. Tenkrát to bylo úděsné. Nálada, že s každým, koho člověk potkal, si musel ťuknout. Přitom si pamatuju, že jsme neutratili ani korunu, každý nás hostil, kam jsme přišli, všude jsme to měli zadarmo. Ono to také bylo bezvadné, roztrhávali jsme se, najednou se zas potkávali, srandy přitom byla spousta. A to všechno s anglickými bodyguardy, kteří nás a naše sídlo hlídali při mistrovství. Pozvali jsme je do Prahy, protože oni původně jen chtěli vidět, jaké budeme mít velkolepé přivítání. Nakonec to všechno táhli s námi. Výhodou bylo, že se od nás stejně jako v Anglii nehnuli, a tak jsme při té divočině nemohli přijít do žádného maléru. A tenkrát, když jsem se z toho všeho probral, jsem se zapřísahal, že tohle už teda nikdy. Ale moc dlouho mi to nevydrželo.

Máte představu, co budete dělat, až přestanete hrát fotbal?

Mám. Přestože jsem vyučený leteckým mechanikem a mám maturitu, určitě by mě bavilo zůstat u profesionálního fotbalu.

Máte na mysli práci trenéra?

Trénovat nechci, nedokážu říct konkrétně proč, ale zkrátka mě to neláká. Spíš mě zajímají organizační záležitosti v klubu. Zkušenosti v tomhle směru mám z Německa, i když nevím, jestli by se daly v našich podmínkách uplatnit. Všechno je otázka peněz a myslím, že kdyby tady byly, tak už by se zdejší fotbaloví činovníci snažili dělat to jako na Západě. Jak by se jim vedlo, to je jiná věc, ale určitě by to dopadalo líp než teď. Ale peníze nejsou a získávají se strašně těžko.

Zdá se, že máte dost skeptický pohled na český klubový fotbal.

Já jen reprodukuju to, co kolem sebe slyším. Nevím, jak to je ve skutečnosti, protože jsem tady sedm let nebyl. Ale kvůli nedostatku financí brečí každý.

Přesto český fotbal vychovává hráče, o něž je zájem v zahraničí.

Tak tohle je zase na našem fotbalu úžasné. Když srovnám ty nesrovnatelné podmínky mladých fotbalistů v Německu a u nás, tak prostě žasnu. A obdivuju všechny ty neznámé mládežnické trenéry, kteří za to vlastně nic nemají a přitom dokáží vychovávat Bergry, Rosické, Jarošíky a další. Tihle lidé to prostě vždycky uměli, umějí a jistě umět budou. Jsem přesvědčen, že nebýt té naší komunistické historie, byl by český fotbal v evropské špičce. A na naše esa i na zahraniční hvězdy bychom chodili v české lize.

Jak to myslíte s návratem do reprezentace?

Docela vážně. Po letošním mistrovství Evropy jsem z národního mužstva vypadl, protože jsem kvůli sporům s trenérem nehrál ve Stuttgartu. A je logické, že trenér nevezme někoho, kdo nehraje. A jestli se mi teď bude dařit ve Slavii, a když budu dávat góly, pak už je to jen na Chovancově rozhodnutí.

Nechal jste se slyšet, že za nějaký čas vás možná uvidíme v Bohemians nebo v dresu Vyšehradu. Jak jste to myslel?

Slavia je špičkové mužstvo, ve kterém třeba za dva roky nebudu mít místo. Ale možná budu platný ještě někde jinde. A co je hlavní, chci hrát dokud mě to bude bavit. Právě proto se může stát, že se objevím třeba i v divizi.

Lze tomu rozumět tak, že po návratu z Německa hrajete už jen pro zábavu?

Samozřejmě, že ne. Na špičkové úrovni to nejde. Ale jen ty peníze v tom hlavní roli nehrají, jinak bych se nikdy nemohl vrátit do Slavie. Kdybych zůstal ve Stuttgartu a při zápasech si jen chodil sednout na tribunu, vydělával bych několikanásobně víc.

Takže se dá říci, že máte vyděláno.

Řekl bych, že člověk nemá nikdy vyděláno tolik, aby nemohl vydělat ještě víc. Tedy, dokud ta možnost existuje. Ale já musel řešit životní situaci. Pro mě sice peníze důležité jsou, ale v současné chvíli je pro mě důležitější něco jiného.

Můžete být konkrétnější?

V Praze žije s mou bývalou ženou osmiletý syn Pavel. Je to realita, manželství nám prostě nevyšlo a v Německu jsme se rozešli, víc k tomu nehodlám říkat. Ale je tu ten náš malý Pavel. On je tím hlavním důvodem, proč zase oblékám slávistický dres. Konečně budu moci využívat těch práv, tedy spíš možností, které mám. Hraje za žáky Meteoru a táta fotbalista se mu bude moci pořádně věnovat. Když jsem byl šest set kilometrů daleko, vzhledem k jeho školní docházce a mým fotbalovým povinnostem jsem ho moc často nevídal. Vlastně jen o prázdninách. Takže jsem teď rád, že vztah s bývalou ženou je po rozvodu rozumný.

Jak se k téhle záležitosti staví vaše současná partnerka, bývalá sportovní televizní komentátorka Renata Dlouhá, s níž máte ročního Tomáše?

Asi by to byla divná máma, kdyby tohle nepochopila.

Proč jste po mistrovství Evropy 1996 odmítl nabídky od Manchesteru a Ajaxu?

Cítil jsem se v Kaiserslauternu náramně. Měl jsem tam vynikající jméno, mohl jsem pětkrát běžet sám na branku a nedat a stejně mě vynášeli do nebe. Vsadil jsem na jistotu.

Připomněl jste vaše časté zahazování i těch nejvyloženějších šancí. Čím to bylo?

To je úplně jednoduché. Díky rychlosti a síle jsem byl schopný do těch šancí se dostávat. Horší už bylo v tom fofru je proměňovat. Pravda, měl jsem jich využít mnohem víc, ale já to prostě nedokázal. Jinak bych dnes byl někde jinde, třeba v Barceloně nebo v Realu. Přesto si myslím, že jsem dal gólů dost. A to se nemluví o těch, které jsem připravil.

Zatoužil jste někdy hrát za Spartu?

To ne. Vždycky jsem Spartě upřímně záviděl ten krásný stadión a zápasy v Lize mistrů, ale nikdy by mě nenapadlo tam hrát.

A kdybyste letos v létě nabídku ze Sparty dostal?

Nešel bych. V opačném případě bych určitě mnohem víc prohrál, než vyhrál.

Myslíte tím, že byste se v ní neprosadil?

Kdepak, toho bych se nebál. Ale nikde není napsané, že by mě sparťanští fanoušci přijali. A za druhé si myslím, že bych si nemohl jít sednout s čistým svědomím do nějaké pražské hospody. To bych byl asi u všech za blbce. Tím spíš, když pořád zdůrazňuju, jaký jsem od šesti let slávista.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze