Stalo se přesně to, co se v žádném případě stát nemělo. „Speciálně v Hochfilzenu se jezdí štafeta hodně pohromadě a v kontaktu. My najednou máme minutu ztráty. S tím už se moc dělat nedá,“ říkal vzápětí Rybář.
Na předávku dorazil Krupčík s odstupem půldruhé minuty na 21. místě. Zbylí tři členové štafety později shodně přiznávali: Už se nám pak obtížně hledala motivace.
Češi skončili desátí. „S tím spokojení určitě nejsme,“ hodnotil trenér mužů Michael Málek a vracel se ke Krupčíkově osudovém úseku: „Těžko říct, jakou strategii zvolil. Asi to nebylo úplně ono. Ale spíš šlo o to, že už když se mu nepovedla první rána vstoje, měl zareagovat a něco s tím udělat.“
Tomáš Krupčík si rozhodně svůj návrat do české štafety při vrcholné akci představoval jinak. Velké zklamání bylo v jeho tváři více než čitelné.
Otázka je nasnadě: Co se stalo při vaší položce vstoje?
Jednoduše jsem tam přijel příliš zatížený. Po ležce jsem měl (po jednom dobíjení vleže) drobné manko a snažil jsem se skupinu přede mnou dostihnout. Jel jsem v tu možná trošku přes své možnosti, a tím pádem jsem to na té stojce pak nezvládl.
Bylo to tedy zadýcháním?
Ano, přijel jsem tam udýchaný a... těžko se to všechno teď zpětně hodnotí. Prostě byla celá ta stojka špatně.
Jak ukazoval šéftrenér Rybář, všech pět úvodních ran vám letělo nahoru - a jen jediná zasáhla terč.
Moc si ani neuvědomuju, jaké byly. Jste v závodním módu a úplně si to takhle neuvědomujete, když tam stojíte. Děláte to, co umíte. Pohyby jsou víceméně automatické.
Poslední kolo po takové stojce bylo potom fyzicky i psychicky obtížné?
Na trestném kole víte, že jste to svým kolegům z týmu absolutně podělal, a snažíte se, aby ta ztráta byla co nejmenší. Jenže to už samozřejmě nejde tak hladce.
