Právě dnes totiž slaví neuvěřitelné pětadvacetiny její dosud platný nejstarší atletický světový rekord. Ten na osmistovku, který naprosto nečekaně zaběhla na mítinku v Mnichově v roce 1983 krátce před dvojnásobně zlatým mistrovstvím světa v Helsinkách. Štíhlé a upravené dámě byste sedmapadesát let nehádali.
Mluví tiše a rozvážně a když jmenuje třeba svou největší soupeřku Maritu Kochovou, hned vysvětluje, kdo to vlastně byl. Jako by si myslela, že doba, kdy sbírala své největší úspěchy, je dávno zapomenuta.
Co dělá Jarmila Kratochvílová dnes, pětadvacet let po překonání světového rekordu?
Trénuju skupinku běžců doma v Čáslavi. Teď jsme zrovna byli na soustředění.
Máte ve skupině výrazný talent?
Ano. Je tam holčina, letos druhá na mistrovství republiky, ale z Čáslavi odchází na vysokou školu do Prahy a myslím, že skončí.
Proč?
Řekla bych, že u atletiky nevydrží. Není totiž typ, u kterého je sport na prvním místě. To je pro velký úspěch nutné. Občas se takhle ve skupině někdo hodně šikovný vyskytne, ale žijeme ve složité době.
Atletice doba nepřeje?
Když jsem trénovala třeba Lídu Formanovou, bylo to ještě jiné. Teď atletika a sport mladé moc nebaví, je to dřina. Mají jiné zájmy.
Živíte se tedy jako trenérka v čáslavském oddíle?
Neživím, dělám to zadarmo. V oddíle je málo peněz, takže nemáme ani trenéry, kteří by se věnovali i jiným disciplínám než běhům.
Trénujete zadarmo. Z čeho žijete?
Já jsem ještě do září zaměstnaná jako trenérka v USK Praha. Protože za ně závodila Lída Formanová, měla jsem smlouvu. Lída ale skončila, od září jde učit tělocvik na gymnázium do Čáslavi, a mě smlouva končí. Co budu dělat dál, nevím. Jít trénovat do Prahy nechci. Chtěla bych trénovat doma v Čáslavi, ale bez koruny, jenom z lásky k atletice a vzpomínkám, že jsem tam před čtyřiceti lety vkročila na stadion, to taky nejde. Takže zatím tak bádám, ale moc to neřeším. Nechci si kazit olympiádu.
Poletíte se do Pekingu podívat?
Ne, ne, to je hrozně drahé. Když by mě pozval Český atletický svaz nebo olympijský výbor, tak bych ráda, ale to se nestalo. Navíc si říkám, že když to vidím v televizi třeba desetkrát zopakované, že to je pro mě jako trenérku hodně poučné. Atmosféru olympiády bych ale ještě zažít chtěla, ta je nádherná. Já byla s holkama (Hanou Benešovou a Lídou Formanovou, pozn. aut.) naposledy v roce 2000 v Sydney.
Pojďme trochu vzpomínat. Co se vám vybaví, když se řekne rok 1983?
(ožije) Určitě nejúspěšnější rok v celé kariéře. Dva světové rekordy, tři medaile na mistrovství světa. A na závěr jako bonbonek Řád práce (úsměv). Ten bych nikdy nevrátila, protože ho mám fakt za práci.
Vám hodně uškodilo, že už o rok později socialistický blok bojkotoval olympiádu v Los Angeles, že?
Určitě. Sotva skončilo mistrovství světa v Helsinkách, začala příprava na olympiádu. Na tu jsme nakonec nemohli, takže radost z úspěchů vystřídalo rychle zklamání.
V úspěšném roce 1983 jste vytvořila neuvěřitelný světový rekord na 800 metrů. Čas 1:53,28 vévodí tabulkám dodnes a je vůbec nejstarším atletickým rekordem. Dnes je to pětadvacet let. Vzpomínáte na to při výročí o to častěji?
Asi si na to vzpomenu víckrát. I novináři se mě na to ptají. V televizi pravidelně sleduju mítinky Golden League, kde je letos jako hlavní disciplína zařazený běh žen na 800 metrů a tam běhá osmnáctiletá Keňanka, a ta už běžela pod 1:55 (Pamela Jelimová 1:54,97, pozn. aut.). Také slyším, jak komentátoři říkají: Už běží rychleji než Jarmila Kratochvílová. Ona vždycky běhá do šestistovky rychleji, nakonec to ale nestačí. A letos běžela výborně také Ruska (Jelena Sobolevová 1:54,85, což je nejrychlejší čas za posledních 11 let, pozn. aut). Té bych věřila víc, protože je zkušenější. V letošním roce ale světový rekord ještě vydrží. V životě je 1,5 vteřiny nic. Na atletické dráze je to ale strašně moc.
Co všechno se musí sejít, aby se k vašemu času závodnice vůbec přiblížila, nebo ho dokonce překonala?
Za prvé hodně práce. Za druhé zdraví. A možná ještě víc je za třetí, což je láska k atletice. K tomu patří se radovat, ale i si zabrečet, protože příprava bolí. Důležití jsou také lidé okolo. Trenér i blízcí, kteří vás podpoří.
Když jste rekordní čas v Mnichově zaběhla, tušila jste, že může vydržet tak dlouho?
Absolutně ne. I když pak, když přibyly mítinky a atletika šla jiným směrem, začala jsem tušit, že vydrží dlouho. Holky totiž nejsou stroje, takže když teď absolvují množství závodů, které lákají jackpoty nebo zlatými cihlami, nemají tolik času na trénink. My běžely závod a pak tři měsíce nic. Otázkou je, kdybych běhala v téhle době, jestli bych ten rekord zaběhla. A myslím, že ne.
Vybaví se vám při vzpomínkách na nejslavnější léta spíš radost z vítězství a rekordů, nebo dřina, kterou jste musela podstupovat?
Já měla dřinu ráda. Mnohdy jsem měla po velkém tréninku větší radost než ze závodu. Vždycky jsem si říkala, nejrychleji na světě běhá Kochová, závodnice NDR, která měla světové rekordy na trati 400 metrů, tedy na mé hlavní trati, a já se jí chtěla přiblížit. A když jsem odtrénovala, třeba mě napadlo: Co kdyby ta Marita v Rostocku dneska běžela o tři úseky víc? Tak jsem si je ještě přidala, i když jsem vůbec nemohla. Aještě k té otázce. Ono totiž proběhnete cílem a to je mžik. Kdyby se to dalo zastavit a vychutnat si to víc, to ale nejde. Pak je s vítězstvím spojena tiskovka, dopinková kontrola, stupně vítězů a konec.
O metodách trenéra Kváče se vyprávěly legendy. Daly by se v dnešní době vůbec použít?
Já něco málo používala k tréninku s Lídou Formanovou, byla to dvojnásobná mistryně světa, a to bez práce nejde. Ale dlouhá léta jsem své deníky vůbec neotevřela, abych ji nevyděsila. Navíc Lída byla náchylnější ke zdravotním problémům než já. Takže něco se použít určitě dá. I po letech ale přiznávám, že mi bylo s panem Kváčem hodně krušno. Občas mi bylo líto, že on jenom drží stopky a vyžaduje po mně takové věci. Ale podotýkám, že kdybych to nechtěla dělat, nedělala jsem to. Když chcete být na světové úrovni, musíte dřít.
Čím je pro vás dnes pohyb?
Já jsem pořád na stadionu.V zimě běhám na běžkách. A moje sestry mi říkají: My s tebou nikam nejdeme, ty nechodíš, ale běžíš. Bez pohybu prostě být neumím.
Dovedete si představit život bez atletiky?
Nedovedu. Ale jednou s atletikou budu muset skončit. A třeba to nebude dlouho trvat.
