Tyto žádosti zpravidla odmítám, neboť jsem se ke svému vztahu k dopingu a mému osobnímu postoji k němu v minulosti jasně vyjádřila. Kdo chtěl, ten si to stanovisko našel.
Brzy jsem pochopila, že mnozí novináři však chtějí slyšet něco jiného, chtějí "ulovit" moje přiznání a na setkání se mnou přicházejí s již vytvořeným názorem, že výkony, kterých jsem dosáhla, nemohly být čisté.
Z toho důvodu jsem další žádosti o rozhovory odmítala. Bohužel si někteří moje mlčení a odmítání rozhovoru vykládají jako přiznání a snahu zatajit, že jsem svých výkonů dosáhla za pomoci nedovolených látek.
K prolomení mého postoje mě přiměl článek autora Václava Paciny otištěný v MFD 16. 8. 2006 pod názvem "Krásná pohádka o světici" s jeho doplňkem pod názvem "Celý život v teplácích". Autor totiž v tomto článku řadou svých výroků překročil meze, které jsem ještě ochotna tolerovat a nad čím jsem mnohdy v minulosti jen mávla rukou.
Nebyla jsem žádnou pohádkovou bytostí
Vím, že v mém sporu s panem Pacinou nejde o trestní řízení, v němž má i obžalovaný svá práva. Bohužel se nejedná o moc ani o fakta, a tak je obtížné se vyjadřovat. Na závěr svého článku píše pan Pacina: "Máme podlehnout dojmu, že uprostřed dopingové záplavy, kdy na sportovcích stát vyžadoval podrobit se anabolické kúře, existovalo neposkvrněné stvoření, světice vymykající se falešnému světu? Je to pohádka? Je to skutečnost?"
Pan redaktor sice píše na konec vět otazníky, ale z celého jeho článku i nezaujatý čtenář pochopí, jaký názor zastává.
|
Vážení čtenáři, MF DNES přináší reakci bývalé úspěšné československé běžkyně a světové rekordmanky Jarmily Kratochvílové na článek, který o ní vyšel 16. srpna letošního roku v příloze našeho listu Československý doping. Zároveň otiskujeme stanovisko autora článku, externího spolupracovníka MF DNES Václava Paciny. Vaši víru vám neberuPaní Kratochvílová, jsem rád, že poté, co jsem vás několikrát žádal o rozhovor a vy jste to tvrdošíjně odmítala, jste se, jak píšete, rozhodla promluvit. K tomu, co jste napsala, mi dovolte několik poznámek. Moje vyprávění o vás vycházelo nejen z toho, jak vás už čtvrtstoletí znám, i z toho, co jsem si o vás přečetl, ale především z hojných vzpomínek vašeho trenéra Miroslava Kváče. Vylíčil vás odborně i barvitě, nezapřel v sobě básníka. Celou tu horu bolesti i slávy jsem se snažil zachytit zeširoka, aniž bych se zpronevěřil jeho slovům. Dovoluji si neskromně tvrdit, že takhle Kratochvílovou, v jejích souženích a útrapách, hodně čtenářů dosud nepoznalo. Zůstat ale jen u této poloviny příběhu, to bych se zpronevěřil sám sobě. Musel jsem vylíčit i dobu, ve které jste byla slavná a v níž podle dochovaných dokumentů byly u atletického reprezentačního družstva běžně používány zakázané dopingové prostředky!!! To je velké novum v celé kauze o československém dopingu. Velmi nepříjemná novinka. Není šance ji vymazat oblíbenými řečmi o čistotě! Vy ovšem tvrdíte: Já nedopovala! Možná jste si nevšimla, že vám vaši víru neberu. Co ale chcete ode mne víc než tuhle uveřejněnou větu: Snad lze věřit tomu, že Kratochvílová nevěděla, jaké látky jí píchají do těla. Vytýkáte mi, paní Kratochvílová, že vás líčím jako zatrpklou ženu, kdežto vy se ráda smějete. Ne zatrpklou, to ne. Ale jaksi osamělou a zářivostí světa opuštěnou. Přeji vám hodně úspěchů s atletickým mládím! Václav Pacina, spolupracovník MF DNES |
Princip kolektivní viny by jistě pan Pacina odsoudil, ale pro podporu svého názoru klidně napíše: "Kratochvílová zářila v době prolezlé dopingem na obou stranách železné opony, v 80. letech 20. století. Drogy byly žádané a ctěné od Moskvy po Los Angeles. Proč právě jedna česká běžkyně by měla zůstat čistá? Proč by jí trenér anaboliky neumožnil zvládat zátěže dodnes fantazmagorické?"
Rozhodně jsem nebyla pohádková bytost. Svých výsledků jsem dosáhla po mnoha letech systematické tvrdé práce. Zátěž nebyla fantazmagorická. Tréninky byly náročně, ale trenér ing. Miroslav Kváč budoval moji výkonnost krok za krokem.
Příkladem, jak trénovat, nám byly třeba i tréninky Heleny Fibingerové. Zlepšovala jsem se postupně, a přestože jsem kariéru vrcholového sportovce skončila ve svých 36 letech, jsem zdravá a nemám žádné jiné zdravotní problémy než ty, které přináší věk každému z nás.
Nikdy za mnou nepřišli tělovýchovní nebo straničtí funkcionáři s tím, že jsem zařazena do nějakého speciálního režimu, v jehož rámci bych měla brát nějaké státem doporučené či nařízené prostředky. Se svým trenérem jsme se rozhodli jít cestou, která byla náročná, bolestivá, ale přinesla své ovoce.
Naše příprava se odehrávala v Čáslavi, stranou center vrcholového sportu. V Čáslavi mi byla taky poskytována lékařská péče. Pan Pacina píše: "I věta, kterou ona často opakuje, je obojaká: Já a trenér nejlíp víme, jak to bylo." Co je na té větě obojakého? Jiný nebo dvojí smysl v ní hledá a nalézá pan Pacina.
Jaká jsou v článku fakta?Jen domněnky
Jaké argumenty nebo zjištění přinesl pan redaktor? "Kratochvílová chodila na přísně tajné dopingové kontroly, svědčí o tom dokumenty." Jako důkaz tohoto svého tvrzení uvádí stanovení závazného termínu mé kontroly na 19. 12. 1985 či 9. 1. 1986. To má zřejmě svědčit o tom, že jsem byla zařazena do specializované péče. Tu měla poskytovat údajně Laboratoř klinické biochemie a fyziologie zřízená 1. 8. 1983, jak pan Pacina uvádí na jiné straně speciálu MFD, který se věnuje dopingu.
Účast na nařízené dopingové kontrole je tím důkazem o tom, že jsem dopovala? Podrobila jsem se celé řadě testů nejen v naší zemi, ale také na mezinárodních mítincích a šampionátech. Vždy s negativním výsledkem. Věřím, že panu Pacinovi neuniklo, že vrcholné období mojí kariéry spadá do let 1980–1983. Tedy do období, kdy panem redaktorem uváděné celostátní pracoviště neexistovalo nebo já o tom nevím.
Pan Pacina má další verzi: "Traduje se, že se lidé z jejího okolí divili: Ona snad věří, že do ní pereme místo anabolik ten B12!?" Kdo se to divil a věděl a může prokázat, že do mě "pral" anabolika, v takovém veřejném procesu není potřeba prokazovat. Vždyť při svobodě slova v demokratické společnosti lze vyslovit dotaz nebo domněnku. A to jsou veškerá fakta, která pan Pacina uvedl.
Vlastně to není zcela úplné. Pan Pacina ještě uvádí, že v hlášení o dopingových kontrolách ze dne 7. 9. 1987 jsem na anabolické steroidy negativní. Co tedy pan Pacina ví o mém sportovním životě, o mojí přípravě, tréninkových dávkách, o motivaci, vůli dosáhnout cíle? Žije si ve svém přesvědčení, že doping stojí za mým světovým rekordem. "Prastarý výkon – 23 let! – by měl být chráněn památkovým úřadem," píše s jistým pohrdáním.
Pan Pacina se cítí povolám hodnotit i moje soukromí, můj způsob života i jeho naplnění. Větu "nepřipadám si, že by mi něco chybělo", kterou ode mě neslyšel, neboť jsme se nikdy osobně nesetkali, klidně potvrdím. Jeho názor v článku uvedený, že to je velká zbožná lež mého života, které se chytám jako té poslední pravdy, vypovídá mnohem víc o panu redaktorovi než o mně.
Doping není žádnou zárukou vítězství
Cestou, jako jsem šla já, totiž dospěla k titulu mistryně světa na stejné trati 800 m z čáslavského stadionu Lída Formanová, kterou trénuji. Ta prošla všemi možnými testy včetně testů na krevní doping vždy s negativním výsledkem.
Deset let drží světový rekord v oštěpu trojnásobný olympijský vítěz Jan Železný, po mém boku stála na stupních vítězů moje přítelkyně Táňa Kocembová-Netoličková, která by svým nejlepším časem na 400 m – 48,50 vteřiny, blízkým mému nejlepšímu času, byla dnes suverénní olympijskou vítězkou a mistryní světa v této disciplíně.
Výkony těchto lidí, kterých si nesmírně vážím, si snad nedovolí ani dnes nikdo zpochybnit a spojovat je s dopingem. A že doping není zárukou vítězství, poznaly i ruské či finské soupeřky Kateřiny Neumannové, o čistotě jejíž cesty, po níž kráčí s trenérem Frühaufem, také není pochyb.
Všichni tito sportovci dřeli víc než jiní, a proto byli lepší. Byla jsem nesmírně motivovaná a toužila jsem slyšet na počest svého vítězství státní hymnu a vidět stoupat vlajku naší země na stožár. Cestu zakázaných prostředků bych nikdy nezvolila. Dopingové látky mohou zvýšit výkonnost. Psaní o tom bulvárním způsobem prodejnost periodika. Oboje považuji za pokleslé.
Mám silný dojem, že si určití lidé přejí, abych se českému národu omluvila za výkony, které jsem podávala, nebo aby mě jiní odsoudili. Přesně v duchu úsloví, že úspěch se neodpouští. Nevidím k tomu důvod. Kdybych se postavila znovu na začátek své sportovní dráhy, nic bych na svém přístupu ke své milované atletice neměnila. Znovu bych šla stejnou cestou s motivací být nejlepší a dosáhnout toho čestným způsobem. Jinak to totiž neumím.
