Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Kratochvílová: Osmistovku jsem tehdy v Mnichově vůbec běžet neměla

Jarmila Kratochvílová | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

24 2010
Rodačka z Golčova Jeníkova Jarmila Kratochvílová je držitelkou nejstaršího světového rekordu v atletických disciplínách. Její čas na 800 metrů "oslaví" příští měsíc už 27. narozeniny. "Pamatuju si, že jsem za něj tehdy dostala tři tisíce korun," usmívá se devětapadesátiletá Kratochvílová.

Už počítáte dny, kdy vašemu rekordu bude sedmadvacet let?
(usmívá se) To zase ne, ale pravidelně každý rok si na něj toho 26. července vzpomenu. Už když mu bylo před dvěma roky pětadvacet, tak jsem si říkala, že by asi možná bylo načase, aby ho někdo překonal.

Opravdu by vás to nemrzelo?
No tak dobře (směje se). Vždycky, když sleduju nějaký rychlý závod a čas nejlepší se nepřehoupne přes ten můj, tak jsem ráda, že vydržel. To říkám upřímně. Už jsem se naučila žít s tím, že tady ten rekord je. Jednou jsem sledovala keňskou závodnici, jejíž čas byl nadějný. Nakonec se zastavil 73 setin vteřin od mého. V běžném životě to sice není nic, žádná doba, ale na dráze je to pořád ještě docela dost.

Proč ho podle vás takovou dobu nikdo nepřekonal?
Já nevím. Zpočátku jsem si myslela, že dlouho nevydrží, jenže pak se všechno měnilo. Myslím tím systém závodů, udělala se spousta finančně zajímavých mítinků typu Diamantových lig, takže závodnice běhají hodně často. Možná je víc zajímají bonusy než rekord. A možná bych nebyla jiná, kdyby to v té době chodilo stejně jako teď.

Vybavíte si ještě ten památný závod z Mnichova do detailu?
Určitě. Už taky proto, že to byl zvláštní závod. Vlastně jsem tu trať vůbec neměla běžet.

Takže náhoda?
Dá se to tak říct. Den předtím jsem totiž startovala v Praze, běžela jsem čtyřstovku ve druhém nejlepším čase všech dob. Hned za Maritou Kochovou z tehdejší NDR. No a po tom závodě přišla nabídka, abychom jeli do Mnichova. To se skoro rovnalo zázraku, protože možností vycestovat na západ bylo moc málo. Samozřejmě jsme souhlasili. Původně jsem tam měla běžet dvoustovku, ale z toho nakonec sešlo.

Proč?
Protože jsem po tom pražském závodě měla problémy se svalem a hrozně jsem se bála běžet sprinterskou trať. Za dalších čtrnáct dnů pak startovalo vůbec první mistrovství světa v atletice, na které jsme se všichni strašně těšili. A já o něj nechtěla přijít.

Jinými slovy byla tehdejší osmistovka pouhou náplastí...
Přesně tak. Věděla jsem, že mě ta noha bolí, ale strašně jsem chtěla vidět na vlastní oči olympijský stadion v Mnichově. Do té doby jsem ho znala jen z televize. Jenže na druhou stranu bylo jasný, že jen tak na západ vycestovat nemůžu. Že jako slušně vychovaný socialistický závodník musím taky něco předvést. Proto jsem se s trenérem dohodla, že poběžím osmistovku. Tu jsem mohla běžet v klidu, protože to nebyla moje nejsilnější trať.

Kolikrát jste ji před Mnichovem absolvovala?
Asi třikrát.

To zní skoro neuvěřitelně...
(usmívá se) Zhruba rok předtím jsem si osmistovku zkusila na nějakých závodech a nebyl z toho vůbec špatný čas. Samozřejmě na "svěťák" to nebylo, ale československý rekord jsem tehdy překonala.
Takže jsem mohla být v pohodě, věděla jsem, že nebudu trpět jako na čtyřstovce nebo dvoustovce a navíc se nemusím bát, že by mě už příště nikam nepustili.

A podle vás právě ten vnitřní klid vám nakonec dopomohl k rekordu?
Řekla bych, že ano. Víte, mně se běželo strašně dobře. Ale pořád jsem si říkala: Běž hlavně tak, aby ses nezranila a mohla do Helsinek. Neměla jsem žádného zajíce, který by mi závod rozbíhal, to tehdy nebývalo. Nikdo neohlašoval útok na rekord, ani mi neslibovali padesát tisíc dolarů jako bonus (směje se). Prostě jsem si to jen tak užívala.

Co vás napadlo jako první, když jste proběhla cílem a zjistila, že se vám povedlo zaběhnout světový rekord?
Nic, já totiž v prvním okamžiku vůbec nevěděla, že je to rekord. Na stadionu bylo hrobové ticho, protože Němci tehdy fandili jen Němcům, my z východního bloku jsme tam byli tak nějak na pokraji zájmu. Jednoduše jsem doběhla do cíle a zůstala stát. To není jak dneska, když vyhraje Bolt. My nebyli zvyklí nějak pobíhat, lítat a radovat se...

Nicméně po chvilce k vám asi někdo došel a oznámil vám čas, nebo ne?
To ano. A já si řekla, že by bylo pěkný, kdyby vydržel i po mistrovství. Ale moc jsem tomu nevěřila, myslela jsem si, že ho za čtrnáct dnů někdo překoná. No a vidíte, drží skoro sedmadvacet let.

Díky výkonu z Mnichova vás nakonec na světový šampionát nominovali právě i na osmistovku...
A taky jsem na ní získala zlato. Já ale hlavně chtěla vyhrát na čtyřstovce, porazit Maritu Kochovou a slyšet naši hymnu. Škoda, že na ten skvělý rok 1983 už si moc lidí asi nepamatuje. Každopádně rekord zůstal.

A pořád svítí v rohu obrazovky při velkých závodech...
Přesně tak. A musím říct, že je to pro mě moc příjemný pohled.

Wilson Kipketer a Jarmila Kratochvílová, světoví rekordmani v běhu na 800 metrů.

Wilson Kipketer a Jarmila Kratochvílová, světoví rekordmani v běhu na 800 metrů.

Vám tehdy při rekordu a také potom v Helsinkách bylo už dvaatřicet let. Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale v současné době by byly takové závodnice už dávno za zenitem...
Já to nijak špatně neberu, máte pravdu. I když ono se říká, že v bězích vyšší věk zas až tolik nevadí.
Navíc já začala s atletikou poměrně dost dlouho, až někdy v sedmnácti letech. Takže jsem vlastně ani nebyla tak opotřebovaná.

Předtím jste žádný sport závodně nedělala?
Ne, spíš jsem jen tak pobíhala u nás v Golčově Jeníkově. Vždycky jsme doma jenom hodili tašky a hned letěli s klukama na kolo. Měli jsme jedny sáňky, které jsme si půjčovali, jedny brusle. Já třeba začínala na kanadách, které jsem zdědila po sousedovi. Pořád jsme byli venku. Já taky dnes tvrdím, že venkov je vlastně jedna velká tělocvična.

Co vás tedy nakonec přivedlo do atletického oddílu?
V Čáslavi se nic jiného dělat nedalo. Kdybych se narodila někde u hor, tak budu lyžovat, ale tady byla jenom atletika. A konkrétně do oddílu mě přivedla jedna kamarádka, když jsem chodila do druhého ročníku na gymnáziu. Zpočátku jsem tam docházela hlavně kvůli partě, moc jsem se nezlepšovala. A taky na mě nikdo nechvátal, nechtěli, abych hned vyhrála republiku. Navíc já vždycky raději trénovala, než jezdila na závody.

To myslíte vážně?
Opravdu. Vždycky večer po dobrém tréninku jsem se cítila líp, než když jsem někde v Praze vyhrála závod extraligy v dobrém čase. Často jsem si třeba i nějaké to kolečko přidala. Možná, že žádná ženská toho nikdy tolik neodtrénovala.

Třeba vás jednou v tomto směru předežene rychlobruslařka Martina Sáblíková, protože tu trenér taky nešetří...
To je možné, zrovna tuhle jsem s Martinou mluvila v Pelhřimově na jedné podpisové akci. Ona taky včas poznala, co stojí za velkými výkony. Mě každý trénink vždycky tak nějak utužoval víc a víc.

Když už jsme narazili na téma trenérů.
Kolikrát jste proklela Miroslava Kváče za ty gigantické tréninkové dávky?

Jejda, mockrát (usmívá se). Jenže na druhou stranu vím, že bez něj bych nikdy ničeho nedosáhla.
Amyslím, že to je i případ Martiny Sáblíkové. Také ona je úspěšná hlavně díky Petru Novákovi. Pokud někdo chce něčeho ve sportu dokázat, tak to jinak nejde, než tvrdě trénovat.

Jarmila Kratochvílová

Atletka, narozena 26. ledna 1951 v Golčově Jeníkově.

Bývalá běžkyně na krátkých a středních tratích.

Nyní se věnuje v Čáslavi trenérské činnosti.

Medailové úspěchy 1980 LOH Moskva – stříbro na 400 metrů.
1982 Halové ME Milano – zlato na 400 metrů.
1982 ME Atény – stříbro na 400 metrů.
1983 MS Helsinky – zlato na 400 metrů.
1983 MS Helsinky – zlato na 800 metrů.

Další úspěchy
Držitelka světového rekordu 1983 na 800 metrů – 1:53,28.

Nejlepší sportovkyně ČSSR v letech 1981 a 1983.

Držitelka čtyř národních rekordů (100, 200, 400 a 800 metrů).

Držitelka 2. nejlepšího času v historii na 400 metrů.

Vy teď v Čáslavi také trénujete mladé atlety, troufnete si na ně přijít s podobným nášupem, který pro vás chystal trenér Kváč?
No to vůbec! Já si ani netroufnu otevřít svůj tréninkový deník, aby se do něj byť jen podívali, co jsem všechno musela odtrénovat. V první řadě by mi to ani nevěřili. A potom – v téhle době je do takových tréninků ani nemůžu nutit.

Jak tomu mám rozumět?
Podívejte se, mně třeba dneska děcka na tréninku řeknou: Hele, my máme něco jiného, nepřijdeme.
Jedna holčina se mi tuhle vymlouvala, že nedorazí, protože jí doma chcípá křeček. Tohle já říct trenérovi, že nebudu trénovat, protože musím hlídat křečka, tak nevím, co by semnou provedl.

Máte ve své skupině nějaký výraznější talent?
Výrazný ne. Je tam jedna šikovná holčina, ale ještě jí není ani čtrnáct let. V téhle zvláštní době nemůžu dát ruku do ohně za nikoho. Vzhledem k tomu, jaké dneska mají děcka možnosti, co všechno je může od sportu odvést... Jo, kdyby to byla moje dcera nebo neteř, tak bych si ji ukočírovala. Ale takhle...
Atletika, to je především strašně moc práce. Každopádně výrazný talent jako byla třeba Lída Formanová nebo Hanka Benešová tam zatím nevidím.

Když už jste zmínila Lídu Formanovou, ta teď učí v Čáslavi na gymnáziu tělocvik, nemám pravdu?
Ano. A taky se jí často ptám: Lído, nevidíš tam nějakého šikovného kluka nebo holčinu, kteří by uměli běhat? No a ona mi už druhý rok neustále opakuje: Ne, nevidím. Co se dá dělat. Tak třeba další generace, až se nabaží všech těch počítačů a moderních sportů, se zase jednou vrátí ke kolu, běhání nebo skákání přes kozu. Jé, jak já už dlouho neviděla v tělocviku, že by někdo skákal přes kozu nebo koně.

Pořád si myslíte, že je atletika královnou sportu?
Samozřejmě! Vždycky svým svěřencům říkám: Víte, jak je to pěkný, když pěkná holka nebo kluk umějí běhat? A ani nemusejí být závratně rychlí.

Vraťme se na chvilku k současné vrcholové atletice – ještě vás zvou na nejrůznější mítinky jako hosta?
Ne, to ne. Ale byla jsem se teď podívat třeba na Zlaté tretře. Někteří od nás z Čáslavi chtěli na vlastní oči vidět Bolta – a já taky. Hlavně pro mladé je to zážitek a inspirace.
Nevím, jestli přímo tady u nás, každopádně vím, že na Jamajce chce být Boltem úplně každý.

Den poté, co váš rekord z Mnichova oslaví sedmadvacáté narozeniny, startuje letošní evropský šampionát v atletice. Pojedete se do Španělska podívat?
To ano, zaplatila jsem si zájezd s cestovní kanceláří. Pomůže mi to jako trenérce, ale budu to mít zároveň i jako dovolenou. Uvidím týden plný vrcholné atletiky a moc se na to těším. A taky na to, že si v Barceloně užiju teplo.

Několikrát jste během rozhovoru zmínila jméno Němky Marity Kochové. Jste se svojí velkou soupeřkou stále ještě v nějakém kontaktu?
Teď už ne. Neviděly jsme se léta.
Občas jsme si psaly na Vánoce, ale ona se pak odstěhovala, postavila si dům. Vím, že žije někde v Rostocku, že si vzala svého trenéra a má s ním dvě děti. Studovala na dětskou lékařku, ale tomu se nevěnuje.
Prý mají nějaký sportovní obchod.

Byla někdy doba, kdybyste zalitovala, že jste se tehdy ve svých sedmnácti letech nechala kamarádkou zlákat na atletiku? Mimochodem, jak dlouho jí zůstala věrná ona?
Kamarádka závodila na krajské úrovni, ale pak přišla doba, kdy si musíte vybrat, jestli jít k muzice nebo na trénink. A to je pro někoho těžké rozhodování. Já se tehdy rozhodla pro trénink a absolutně toho nelituju. Ostatně i proto jsme teď asi tady a povídáme si o světovém rekordu, který pořád ještě platí.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze