Nejprve s díky přijme cigaretu, potáhne z ní s labužnicky přimhouřenýma očima, poté se starosvětskou galantností políbí ruku vedle sedící dívce. Až pak začne starý pán vyprávět.
O Laskerovi, Capablankovi, Aljechinovi: o legendárních mistrech světa, s nimiž hrával. Všichni z nich jsou mrtví už přes 60 let. Ne tak jejich partie, na čemž má podíl i Lilienthal. Tu nejslavnější, zapsanou v dějinách, sehrál proti Capablankovi: obětoval dámu, a přesto vyhrál.
"Doneste šachovnici a přehraju vám ji. Chcete?"
Velkou hru má šachista stále v hlavě. Co na tom, že od jejího sehrání v roce 1935 uplynulo 72 let.
Tehdy poražený Capablanka se mu uklonil a podal ruku. Když na to Lilienthal vzpomíná, dívá se kamsi za vás. Máte chuť se ohlédnout v domnění, že se mu Capablanka právě chystá gratulovat. A pak se odebere na hotelový pokoj, kde za ním, elegánem v bezvadně padnoucím obleku, přijde dámská návštěva.
"Takhle to chodilo na turnaji v Moskvě," rozesměje velmistra pikantní historka i dnes. "Vyráběli jsme Capablankovi na dveře cedulky s nápisem: Neklepat, prosím!"
Andre LilienthalNarozen 5. května 1911. Jeden z nejlepších šachistů historie, několikrát porazil legendární mistry světa: Laskera, Capablanku, Aljechina, Botvinnika či Smyslova. Jeho největším úspěchem je prvenství na šampionátu Moskvy 1940, kde startovala absolutní elita té doby. Má ruské a maďarské občanství, žije v Budapešti. |
Po Capablankovi obsadil šachový trůn Aljechin. Když se s ním na jednom turnaji dělil Lilienthal o 3. místo, vymyslel s přítelem Flohrem, původem československým velmistrem, jinou lotrovinu.
Aljechin bral výsledek jako neúspěch, byť poslední partii turnaje vyhrál. "Blahopřejeme k výhře v partii, díky níž jste obsadil 3. příčku," přišli za ním Lilienthal a Flohr. Aljechin se urazil: "Lilienthal nesmí hrát na turnaji, kde budu já!"
Flohr vše vyžehlil a... "Já byl několikrát hostem Aljechina v jeho pařížském bytě," líčí téměř stoletý pán a jeho tvář zahalí cigaretový kouř.
Ano, zase si zapálil. Dým byl kolem něj v secesní pařížské kavárně Régence, kde mimo jiné s kariérou začínal, dým je kolem něj i nyní, v době počítačů. S požitkem mistr kouřil i v sále ve Varech, kde se komentovaly právě rozehrané partie.
Byl to nekuřácký salonek, ale kdo by si veterána troufl napomínat. Hru zprvu rozebírají jiní, on s pohledem upřeným na šachovnici dlouho mlčí. Poté tiše, takřka nesměle navrhuje, jak může hra pokračovat.
"Jak, velmistře?" Zvyšuje hlas, opakuje návrh.
"Vážně, velmistře? Nezdá se to jako úplně dobrý nápad."
Vzdor nedůvěře urputně trvá na svém. Bojuje a v tu chvíli vůbec nevypadá křehce ani na šestadevadesát.
Jeho plán je realizován spíš z úcty než ze zvědavosti. A náhle je ticho z úžasu nad originálním řešením.
"To jsou krásné tahy!" vydechne okouzleně kdosi.
Sálem se rozlehne potlesk.
