Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Koupí si biatlonisté truck? Nejspíš ne. Věří tomu, co funguje

Jaké inovace vymyslí pro příští sezonu šéftrenér biatlonistů Ondřej Rybář? | foto: Petr Lemberk, MAFRA

28 2015
Jak naložit s úspěchem? Čím vylepšit komfort reprezentantů? Co dokoupit? Koho přibrat do realizačního týmu? Šéftrenér českých biatlonistů Ondřej Rybář také o tom nyní přemýšlí.

Jeho svěřenci letos v obou kategoriích vybojovali pozici mezi nejlepšími pěti zeměmi v Poháru národů. Čímž zároveň získali právo nasadit v příští sezoně do pohárových závodů šest mužů a šest žen, namísto dosavadních pěti.

Jenže početnější tým by si zároveň žádal větší zázemí. Na přípravu tolika lyží by už nemuseli současní čtyři servismani stačit.

„Logistika může být pak náročnější,“ uvědomuje si šéftrenér. „Ale nemyslím si, že objedeme všechny závody v šesti mužích i ženách. Například do zámoří, kde v příští sezoně budou dvě pohárová kola, v tolika lidech určitě nepoletíme.“

V Evropě naopak nechá občas nahlédnout do Světového poháru mladé. Nabízí se tak příležitost pro Matěje Krupčíka (letos 14. v „druholigovém“ IBU Cupu), Vojíka, Charvátovou, Jislovou a další. Nebo i pro ty o něco starší, Johanidesovou či vracející se Zvařičovou.

„Chceme ty šesté v týmu točit, aby se konfrontovali se špičkou. Světový pohár ukáže pravdu. Když někdo jezdí dobře v IBU Cupu, ještě to neznamená, že bude dobrý i o patro výš. Do her v Koreji 2018 bychom však chtěli mít šest silných mužů i žen.“

O rozšíření realizačního týmu naopak Rybář zatím nehovoří. „Počítáme s tím, že jeho systém zůstane stejný. Také kvůli dopravě. Servisáci si navykli jezdit spolu ve čtyřech.“

Danilo Müller, šéfservisman Čechů, v porovnání s Nory nebo Rusy vyznává zásadu: méně někdy znamená více. Norský tým má sice servismanů skoro dvacet, a přece tolikrát „promazal“.

Nicméně přinejmenším debaty o pořízení týmového autobusu či servisního trucku byly oblíbeným tématem dlouhých finských večerů reprezentace při mistrovství světa. S truckem jezdí po závodech servismani z Norska, Ruska, Švédska a Německa, obytný automobil mají k dispozici Kanaďané.

„Jedna firma nám už truck nabídla k zapůjčení,“ prozrazuje Rybář. „Ale zatím jsme se shodli, že servis nadále zvládneme v současných podmínkách. Proč měnit, co funguje?“

Ani koupi autobusu, který by s nimi po vzoru cyklistických stájí celoročně putoval, šéftrenér neplánuje: „Znamenalo by to angažovat dalšího řidiče, přišly by navíc i starosti s údržbou. Není naším cílem přidělávat si starosti a zbytečně utrácet.“

Přesto uvažuje o pronájmu autobusu pro reprezentaci - ale nikoliv na zimu, nýbrž na přípravné období. „Kdyby se nám přihlásil někdo, kdo provozuje autobusovou dopravu a má lůžkové autobusy na dlouhé trasy, pomohl by nám odbourat únavu při cestách na soustředění.“

Stávající model, kdy při 700kilometrových cestách sedí až osm osob namačkaných v jednom mikrobusu, není pro regeneraci závodníků rozhodně nejvhodnější.

Nejde však pouze o reprezentaci a momentální boom. Pokud se chtějí čeští biatlonisté držet v popředí v dlouhodobějším horizontu, vyvstává před nimi úkol: jak se vypořádat s přibývající mládeží?

„Musíme podchytit základnu,“ říká šéf svazu Jiří Hamza. „Děti se valí a my nemáme dost odborníků, abychom to zvládli. To bude velice obtížný úkol.“

Biatlonisté nyní musí hledat a vychovat si i trenéry budoucích biatlonistů.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze