„V dohledné době nevidím nikoho, kdo by to měl změnit,“ říká sebevědomě třiadvacetiletý Koukal, který má stále vizáž jinocha.
Jste osminásobný mistr republiky, stále vyhráváte. Baví vás to ještě?
Moc. Výhry vás nikdy neomrzí.
Kde berete motivaci? Jdete na zápas a víte, že vyhrajete. Ani se při tom moc nenadřete.
Je pravda, že motivaci v Česku hledám těžko. Vítězit tady je povinnost. Ale v cizině motivaci mám. Tam je to o něčem jiném.
Tipněte si: kdy může skončit vaše vítězná šňůra?
Půl roku jsem nehrál. Dal jsem si pauzu. Myslel jsem, že se za tu dobu ke mně někdo přiblíží, ale nepřišlo to. Teď jsem zpátky a v příštích pěti letech tady nevidím nikoho, kdo by mě mohl porazit. A to jsem ještě nevytáhl všechno, co umím. Nemusel jsem.
To je docela sebevědomé prohlášení, nemyslíte?
Squash je docela spravedlivý sport. Já mám třeba čtyři úrovně, na kterých můžu hrát.
A v Česku hrajete na jaké úrovni?
Tady jsem pořád ve fázi jedna.
Opravdu?
Víc k výhrám nepotřebuji. Fyzicky jsem na tom daleko lépe než ostatní. Můžu je přehrát fyzičkou nebo je psychicky rozložit. To je další stupeň, se kterým nemají ostatní vůbec zkušenosti.
Povídejte. Jak se ve squashi psychicky rozkládá soupeř?
Tak třeba blokováním. Když si šikovně stoupáte soupeři do cesty, aby nemohl odehrát míček, rozbijete mu rytmus, rozhodíte ho. Nebo si můžete říkat o hodně nových míčků, což se normálně nedělá, abyste mu přerušil jeho vítěznou vlnu. Jsou různé bloky a postrkávání. Na kurtu dělá každý vše pro to, aby vyhrál.
Tohle jste se naučil v zahraničí?
Ano. Ze začátku to pro mě byla tvrdá škola. Bylo mi sedmnáct a byl jsem docela malý, i když velký nejsem ani teď. Tenkrát jsem byl nezkušený a každý mi to dal na kurtu najevo.
Jan Koukal Nejlepší český squashista se narodil 20. června 1983 v Praze. Je osminásobným mistrem České republiky, v níž hraje ligu za Brno. Dřív nastupoval za Strahov. Vyhrál šest profesionálních turnajů PSA, všechny se konaly v Praze. Zde slavil i největší úspěch kariéry: v roce 2005 se stal vicemistrem Evropy. Na světovém žebříčku mu patří 68. pozice, v minulosti už byl i číslem 39. Co o něm asi nevíte Squash hraje i jeho mladší sestra. „Byla druhá v republice, ale teď se vrací po operaci kolena, jsme taková squashová rodina,“ říká. Hraje nižší futsalovou ligu za tým Vendetta. „Přivedl mě tam kamarád Jakub Otava, který komentuje anglickou ligu na Galaxii. Teorii máme zvládnutou,“ směje se Koukal, jenž má permanentku na zápasy fotbalové Slavie. „Ještě přeju Honzovi Rajnochovi, což je můj dobrý kamarád,“ zmíní stopera Mladé Boleslavi, konkurenta Slavie. Nemá rád pivo. „Jinak piju všechno, někdy poruším životosprávu. V Česku už se mi stalo, že jsem šel po tahu hrát,“ přiznává. Když může, jde na snowboard. „Zimu a hory miluju,“ rozplývá se. Má rád věci s buldokem. Stejně se jmenuje i jeho oblíbená restaurace. Jeho kondičním trenérem je Petr Brabec, házenkář pražské Dukly. |
Jak jste se tyhle finty učil?
To okoukáte. Když to dělají ostatní, nemůžete si to nechat líbit. Když si to necháte líbit, tak vás zničí. Musíte ukázat, kam až soupeř může zajít, nachystat se na to a pak ho zabrzdit. Pak se hraje zase normálně. Na tyhle prasárničky jsou specialisté hlavně Pákistánci a Egypťané.
Měl jste kvůli tomuhle na kurtu už nějaký konflikt? Že vám z nečisté hry soupeře ujely nervy a třeba do něj strčil?
No, skoro. Při posledním play-off v Brně jsme hráli ve finále se Strahovem, za který hrál Angličan Walker, který je třicátý na světě. Je to černoch a má takový větší zadek. Pořád ho tam nechává. Víc, než je zdrávo. Tak jsem mu to blokování začal vracet. Pak jsme víc leželi na zemi, než hráli.
Nečistou hru přece musí rozhodčí trestat, ne?
Je to jako ve většině sportů: záleží na tom, jak to ten rozhodčí zvládne. Tenhle zápas rozhodně nezvládl.
Jak se podobné prohřešky trestají?
Nejdřív napomínáním, potom trestnými body, sety a nakonec se může zkontumovat celý zápas.
Vnímáte ještě, že jste mistr republiky, nebo vám to přijde normální?
Vnímám, být v něčem mistrem republiky je super. To mě baví.
Čím si vysvětlujete, že je za vámi taková díra? Máte lepší podmínky než ostatní?
Podmínky máme všichni stejné. Naopak. Dnes je mají mladí stokrát lepší. Když jsem vyrůstal já, tak to bylo horší, protože squash tady nehrál nikdo. Taky jsem slyšel, že jsem protekční, protože jsem hrál za Strahov. Ale kdyby tomu dali ostatní to, co jsem tomu dal já, tak... (odmlčí se)
Tak co?
Tak nevím, jestli by jim to na mě stačilo, ale rozhodně by byli někde jinde.
Co jste dal squashi vy? Co jste musel obětovat?
Do devatenácti let jsem tomu dával úplně všechno. Každý víkend turnaj v cizině, hrál jsem ligy, trénoval. Půlku měsíce jsem strávil v Holandsku, pak zase v Anglii, obětoval jsem tomu víc než kdokoliv jiný.
K tomu je ale asi potřeba hodně peněz, ne?
Jsme squashová rodina, rodiče mě dost podporovali. Do patnácti let, pak jsem si na sebe vydělal sám.
Teď jste profesionál, jak se dá v Česku squashem uživit?
Hlavně je to otázka sponzorů. Když hrajete jen pro radost, tak se neuživíte.
Jaké jsou na squashových turnajích odměny?
Na pěti turnajích za rok jsou dotace 200 tisíc dolarů (asi 4,3 mil. Kč). Ale abyste je mohl hrát, musíte patřit k širší světové špičce. Dotace ve squashi, to není žádná bomba.
Kolik jste zatím nejvíc vyhrál na jednom turnaji?
Tak 3000 dolarů (asi 65 tisíc Kč).
A za rok máte na straně příjmů jaké číslo?
Řeknu to jinak: na studentský život to není špatné.
A je výhled, že to bude lepší? V porovnání třeba s tenisem jste hodně pozadu.
Bral bych to. Záležet bude na tom, jak se squash chytne v Americe. Když tam squash prorazí, bude to dobré.
Vy jste u nás jediný squashový profesionál?
Ještě Lucka Fialová hraje nějakou dobu profesionálně. Já to ale neberu jako obživu, spíš jako zábavu. Když jsem hrál po maturitě jen squash, tak už mě to nebavilo. Pro mě to nemůže být jenom povolání, hlavně je to zábava. Peníze jsou bonus, nebo dobrá brigáda. Člověk pozná svět, dostane se tam, kam by se jinak nedostal, pozná lidi, které by jinak nepotkal.
Třeba?
Když jsem byl nedávno na turnaji v New Yorku, dostal jsem tam lístky na hokej a seděl vedle Marka Messiera (bývalý slavný americký hokejista). Tak jsme tam spolu chvíli chytračili, jak se to má hrát. Je to fajn chlapík.
V Americe a Kanadě jste teď absolvoval kromě turnajů i tříměsíční tréninkový kemp, o co šlo?
Nikdy jsem neměl vyloženě trenéra, ale dal jsem se dohromady s MikemWayem, což je kouč bývalého nejlepšího hráče světa Jonathana Powera. S nimi se můžu zlepšovat a udělat velký posun.
Kam až sahají vaše cíle? Jste vicemistr Evropy z roku 2005. Myslíte ještě výš?
Rád bych. Teď je důležité, aby mě to bavilo a já cítil, že se zlepšuji. Když to tak bude, budu pokračovat. Když ucítím, že se to zastavilo, skončím.
Jak vás berou v Česku lidé kolem squashe? Nejste pro ně kvůli vašim prohlášením namyšlený frajírek?
Myslím, že ne. Ze začátku mě třeba Miloš Pokorný neměl moc rád, spíš mě nenáviděl. A dnes je to jeden z nejlepších kamarádů. Máme dobrou partu, každý reprezentační výjezd je jeden z nejlepších týdnů v roce.
Ve squashi neexistuje rivalita. Nikdo vám úspěchy nezávidí?
Ostatní mi to, myslím, přejí. Získávám zkušenosti, které posouvají český squash dál, je to dobré i pro ně.
Teď trochu odbočím: jakou rychlostí podáváte?
Podání se neměří, ale měří se normální úder. Podání se totiž dávají spíš technická. Nejrychlejší úder naměřili přes 180 km/h.
To je dost. Stává se, že se hráči trefují?
Na téhle úrovni někoho trefíte jenom schválně. Junioři třeba musí hrát s brýlemi. U dětí je tohle dobré, protože nad údery ještě nemají takovou kontrolu.
Vy jste byl někdy trefený?
Jasně. To každý. A můžu vám říct, že to dost bolí.
Co nárazy do zdi?
Do zdi se nenaráží vůbec. Před zdí se dělá dlouhý krok.
Jak vám jde tenis? Je to velký rozdíl?
Tenis je úplný opak squashe. Ve squashi se všechno čopuje, to jsou rotace zespodu. V tenisu jsou to hlavně topspiny, to je opačná rotace.
A jste dobrý tenista?
Hrál jsem tenis jako malý, občas si pinknu nějaké VIP turnaje. Ale třeba Martin Štěpán, který je druhý nejlepší squashista u nás, se kvalifikoval na mistrovství republiky v tenise.
Co vy a ostatní sporty?
Odmalička jsem dělal všechno: plavání, atletiku, taekwondo, baseball, stolní tenis, fotbal. Na squashi mě bavilo, že byly každý týden turnaje. V taekwondu byly závody tak dvakrát do roka, baseball mi moc nešel.
A co ten fotbal?
Fotbal jsem začal hrát v Dukle, ale v prvním zápase jsem dostal od rodičů spoluhráčů hrozný kartáč, když jsem trefil v jasné šanci tyčku. Hrozně mě seřvali. Fakt žádný med, tak jsem toho nechal. (směje se) Vybral jsem si squash a bylo to mé nejlepší rozhodnutí v životě.
Chcete hrát s Koukalem? Připravte si tři tisíce Zahrát si s českou squashovou jedničkou je opravdu možné, ale připravte si tři tisíce korun za hodinu. „Lidem vysvětluji techniku úderů a pak si zahrajeme tréninkový zápas,“ vysvětluje Koukal, který dřív absolvoval i desítky „duelů“. Kdokoliv chtěl, mohl ho vyzvat na zápas. Pravidla byla jasně daná: v každém setu vedl vyzývatel z ulice 8:0 a podával. Tenkrát se hrálo do devíti bodů se ztrátami. Dnes už se hraje do jedenácti bez ztrát. Poražený zaplatil kurt a 1500 korun navíc. „Nikdy jsem v duelu neprohrál,“ pochlubí se Koukal. „Snažil jsem se ale, abychom si zahráli. Někdo proti mně uhrál míček nebo dva, víc ne. Nejčastěji to byl někdo, kdo squash skoro neuměl, ale udělal nějaký pohyb a úder, který jsem nečekal.“ Podobné druhy zápasů ho moc nebaví. Volný čas radši věnuje dětem. „Děti mají radost, když se s nimi bavím nebo si s nimi pinknu.“ I proto rozjel vlastní squashovou akademii. „Máme tam hodně šikovné děti. Těm bych chtěl pomoct a dát jim šanci, aby se víc prosadily. Bohužel jsem v poslední době tak vytížený svými tréninky, že na akademii nemám moc času,“ lituje. Některé děti přihlásí rodiče, některé si Koukal vyhlédne sám na nejrůznějších turnajích, které objíždí. A cena? „V průměru se může cena pohybovat kolem pěti tisíc korun měsíčně,“ vypočítává Koukal. „Je to poměrně dost, ale naše služby jsou ty nejlepší, které u nás mohou děti dostat,“ tvrdí. Právě kvůli nejvyšší kvalitě mu volá i hodně dospělých. Obvykle jsou to bohatí podnikatelé, kteří by chtěli mít Koukala za trenéra. To je totiž hodně prestižní záležitost. Ale on na to moc neslyší. „To je to poslední, co bych chtěl dělat – trénovat. Vím, že kdybych si řekl třeba o tisícovku za hodinu, měl bych plno a dost si vydělal, jenže bych ztratil veškerou radost ze squashe,“ přemítá. „Tohle beru jako poslední možnost obživy.“ Takhle ostatně končí hodně profesionálů. V kurzu je hlavně Amerika, kde si mohou squashoví trenéři vydělat miliony korun ročně. „To mě vůbec neláká. Chci žít tady, nedokážu si představit, že by to mělo být jinak,“ říká Koukal. I proto studuje vysokou školu Mezinárodních a veřejných vztahů. Na squash se nespoléhá. „Ze squashe mám hodně kontaktů. Třeba se prosadím v jiném oboru a pak budu trénovat děti pro zábavu,“ zasní se. |
