V letech 2005 až 2007 vedl v české extralize ženy Technické univerzity Liberec, pak měl na starosti muže Benátek nad Jizerou a před touto sezonou se opět vrátil k libereckým ženám. "Největší rozdíl je psychice, u těch holek je to těžší," konstatoval brzy 49letý kouč Miroslav Malán.
Můžete být konkrétní?
U ženských musíte víc přemýšlet, jak jim svoje požadavky podat. Chlapům stačí říct, že takhle to nejde a příště musíš jít támhle, a je to. U žen je třeba dobře vážit slova. A když se to jako trenérovi nepovede, tak se mu to naopak hodně rychle vrátí.
Je tedy u ženského kolektivu potřeba větší psychologická příprava?
No tak to určitě. A to pořád. A nejde ani tak o trénink, kde u nich většinou není problém, to kluci to dají víc znát, když se jim něco nelíbí. Jsou přímější, a umí si říct, co jim vyhovuje víc. Na druhou stranu holky jsou jakoby poslušnější, ovšem když to nějak nefunguje, dokážou pak trenéra pořádně rozcupovat.
Co tedy na ženy platí? Cukr, nebo bič?
Abych řekl pravdu, pořád mi to není jasné a vlastně se ještě učím ženy trénovat. Já jsem člověk, který je spíš do kamarádšoftu a má rád na tréninku klid. Ale také jsem zjistil, že někdy se prostě musí přitlačit. Takže spojení cukr a bič je ideální, akorát se to někdy nepovede a nevyberete si. Jak říkám, u žen v tom pořád tápu.
Věkový průměr vašeho volejbalového týmu je okolo dvaceti let. Extraligu jste začali sedmi porážkami v řadě, až v sobotu jste se dočkali výhry. Jak je těžké po tolika porážkách vést tak mladý tým?
V takovém momentu je to složité stejně, ať je to mladý nebo starší mančaft, ať jsou to kluci nebo holky. Když prohrajete třeba pět zápasů v řadě, tak se moc nechce trénovat nikomu. Je složité udržet víru a trpělivost, že když se bude pořádně makat, že se to otočí. Samozřejmě u těch mlaďounkých hráček, až na Neumannovou, Endlerovou, Ullmannovou a Vineckou, kolem kterých se tým točí, i když jsou také pořád mladé, je to o to horší. Podobnou sérii porážek jsem zažil u mužů Benátek, ovšem ti starší se dali dohromady a řekli si, že takhle to dál nejde a mužstvo se zvedlo. Teď u nás ta pravá vůdčí osobnost, jako bylo třeba vloni Ritschelová, zkrátka není.
Jak vypadá ženský kolektiv oproti mužskému?
Je to zase rozdíl. Obecně u chlapů je to víc o celkové partě. U holek se víc tvoří takové ty menší partičky.
Jsou trenéři, kteří trénují ženské týmy celý život. Jak to bude u vás, když v poslední době pendlujete mezi muži a ženami?
Těžko říct. Po té první zkušenosti už jsem k ženským jít nechtěl, ale jsem tady. Ale záleží na nabídce a poptávce. Když holky pochopí, že to s nimi myslíte dobře a chcete, aby to fungovalo, tak to není špatná práce. Ale chlapi jsou chlapi a u nich je ta práce prostě jednodušší. A samozřejmě viditelnější, protože na ně chodí daleko víc diváků. Kromě těch top týmů ve všech kolektivních sportech o ženy bohužel až tak nikdo extra zájem nemá.
