Kopecký: Otec mě do ničeho netlačil

Kostelec nad Orlicí - Nabízet Janu Kopeckému odchod z Královéhradeckého kraje? Marná snaha. Letošní král sportovců regionu, podle redaktorů MF DNES, totiž nedá na svůj kraj dopustit. "Tady jsem se narodil a prožil celý život. Vůbec nemám potřebu na tom něco měnit," říká soutěžní jezdec z Kostelce nad Orlicí.

Co vás k východním Čechám nejvíce přitahuje?
Je toho spousta. Od známých počínaje a klidem konče. Navíc jsem zarputilý lyžař a z Kostelce to mám na hory opravdu kousek.
 
Takže třeba Praha, kterou hodně lidí považuje za studnici příležitostí, vás neláká? Určitě ne. Samozřejmě vím, že v Praze se děje hodně důležitého, a motorismu se to také týká. Sídlí tam velké a důležité firmy, často tam máme jednání. Ale žít tam? To ne. Navíc možnost tréninku by tam nebyla určitě taková.
 
V Kostelci žijete deset let, narodil jste se v Opočně, ke kterým místům v kraji ještě máte vztah?
Především k Ličnu. Tam má naše rodina kořeny, mám tam babičku, prožil jsem tam několik krásných let. Považuji Lično za svůj druhý domov, dokonce si umím představit, že bych tam jednou žil.

Kdo je Jan Kopecký

přední český soutěžní jezdec, loni se stal mistrem republiky, letos se soustředil na proniknutí do mistrovství světa, kde také poprvé bodoval

další úspěchy: mistr republiky ve sprintrallye (2001), vítěz okruhového Škoda Octavia Cupu (2001), třetí v mistrovství republiky v rallye (2003 a 2005)

narozen v roce 1982 v Opočně, v současnosti žije a pracuje v Kostelci nad Orlicí, závodí za tým Motorsport Kopecký svého otce Josefa, bývalého výborného jezdce okruhových závodů a závodů do vrchu 

svobodný, vystudoval střední průmyslovou školu se zaměřením na automobilovou diagnostiku

záliby: všechny druhy sportů, závodně se dříve věnoval atletice a volejbalu

Váš otec dlouhá léta závodil na okruzích a nyní vede tým, za který závodíte. Jak to ovlivnilo váš život?
Opravdu hodně. Odmala jsem jezdil po závodech a vnímal jsem jejich atmosféru.

Kdy bylo jasné, že budete závodit i vy?
Asi v mých jedenácti letech, což se na první pohled zdá poměrně dlouho. Jenomže já považuji za obrovskou výhodu, že mě naši do ničeho netlačili. Trpělivě čekali, až budu chtít sám a to přišlo právě asi v jedenácti.

Když jste ale před lety přecházel od okruhů k soutěžím, otec právě nadšený nebyl. Nelitujete?
Určitě ne. Na okruzích už jsem nemohl jít výš, takže soutěže beru jako další fázi závodnického života.

Nemluví vám otec příliš do vašeho závodění?
Poradí mi, ale to je vše. Nebýt jeho, tak nestojí tak krásná firma a s mým závoděním by to asi také bylo jiné. Dokáže v motorismu obsáhnout vše, ne jen závodění. Za to má můj obdiv a dík. 

MF DNES vás zvolila nejlepším sportovcem kraje, ke kterým sportům máte vedle motorismu ještě blízko?
Je jich hodně. Strašně rád například lyžuji. Jako žák jsem dělal atletiku, byl jsem dokonce okresním přeborníkem ve víceboji. Jenomže v jedenácti letech jsem si nadvakrát zlomil nohu a musel jsem toho nechat. Závodně jsem hrál i volejbal, mám rád fotbal.

Pohodář, který přesně ví, co chce

Honzova nejlepší vlastnost? Je to pohodář a neustále z něj vyzařuje klídek. To je určitě to nejlepší, co za volantem potřebuje. Někdy je to však na škodu a já mu vytýkám jeho flegmatičnost. Občas mu něco musím připomínat a opakovat, ale není to tak často. Ve svém věku přesně ví co chce a dovede za tím jít.

Že by jezdil rallye? Bude to znít divně, ale nikdy mě to nenapadlo. Honza začínal s motokárami asi ve 12 letech, auto řídil načerno už o rok později a i když ho stále táhlo jezdit v lese nebo po písnících, v rallye jsem si ho nemohl představit.

Spíš jsem se mu snažil vštípit základy bezpečného řízení. Rychle pochopil, že třeba smyk ve stodvacetikilometrové rychlosti je průšvih, se kterým už nic neuděláte a hned chtěl závodit.

S okruhy začínal, když mu bylo 16 let. Moje manželka ani neprotestovala, protože jako takový styčný důstojník tu fungoval můj otec a Honzův děda, který s ním po závodech jezdil a on vždy dokázal podat, že mu žádné nebezpečí nehrozí.

Po nějaké době začal morousovat, že okruhy ho tolik nebaví. Chtěl stále víc a víc. Nezbylo nám nic jiného než koupit nějaké ojeté auto, trochu ho upravit a poladit, aby se ním mohl vyřádit. To byl ve svém živlu! Ze začátku jsem jeho pokusy prosadit se v rallye nadšený nebyl, ale nerozmlouval jsem mu to.

Jasně, Honza jako každý jiný kluk začal sbírat autíčka. Byl ale dobrý i v jiných sportech. Na co sáhl, to mu šlo. Když byl malý, se vším házel a na základní škole všechny udivoval kam až pošle krikeťák. Protože je to kluk z hor, brzy jej chytily také lyže a v poslední době se jako samouk naučil na snowboardu. Zrovna včera byl na večerním lyžování v Deštném a moc si to pochvaloval.

Letošní sezona byla nejtěžší v jeho kariéře. Absolvoval neuvěřitelných 19 závodů s několika typy aut, ale vyplatilo se to. V mistrovství světa budeme startovat jako soukromý tým v deseti závodech a chystáme se už na lednové Monte Carlo. Teď je to o složité manažerské činnosti a jsou to velké nervy. A jak to bere Honza? Jako obvykle, je v klidu a snad si to ani nepřipouští.

Josef Kopecký, otec Jana Kopeckého, mistr Evropy v závodech automobilů do vrchu a dvojnásobný vítěz ankety Zlatý volant.