„Teď už jsem celkem v pohodě, ale celou neděli jsem byl zabitej. Bicepsy bolely, pěkně to na mě dolehlo. Taky vršek čela ještě cítím, protože s tím Daarim jsme o sebe často ťukali hlavičkami. Divím se, že nemám roztržené obočí,“ vyprávěl pětadvacetiletý Konečný, jediný český boxer, který se prosadil mezi profesionály. V pátek večer porazil naturalizovaného Francouze Daariho a získal pás pro mistra Evropské unie v superwelterové váze do 69,8 kilogramu.
Co cítíte, když svého soupeře pošlete k zemi?
Úlevu. Úlevu, že už se nemusím prát dál. Jako když Pavel Nedvěd dá gól a ví, že brzo zápas skončí.
V pátek jste musel boxovat všech deset kol, soupeř vzdoroval.
Daari byl výborný. Stylově jsme si sedli, byl to boj. Nezlobil bych se, kdybych ho taky dostal před limitem, ale to neznamená, že ho chci zabít. Párkrát se stalo, že prorazil můj kryt, ale nebyly to žádné hrozné údery. Díval jsem se do zrcadla a obličej vypadá v pohodě. Daari sice na konci dělal opičky, jako že vyhrál, ale věděl, komu zvednou ruku.
Už jste se během pondělka stačil podívat na nový žebříček?
Jasně. Doufal jsem, že budu do desítky v Evropě. Ale jsem jedenáctý.
Máte přehled. To určitě víte, kolik profizápasů už jste vyhrál, že?
Zatím jo, osmnáct. V určitou chvíli ale začnu přemýšlet, kolik to vlastně je. Jako mladý jsem si o starších borcích říkal: Panebože, jak můžou nevědět, kolik toho odboxovali? A pak jsem najednou zjistil, že i já tápu.
Jak dlouho myslíte, že ještě můžete boxovat bez porážky?
Dokud mě někdo nezvalchuje. Je nereálné vyhrávat donekonečna. Takový supertalent nejsem.
A já myslel...
Ne, nejsem, vím to. Mám hranice. Ještě se můžu rok dva prát bez porážky, ale pak s nejlepšími už to bude těžké. Můžu někoho sundat, mít štěstí, ale s čím dál lepšími borci se to musí zákonitě přetrhnout.
Jak daleko máte do evropské špičky vaší váhové kategorie, k Rusu Karmazinovi a Španělu Castillejovi?
Nejsou daleko. Ten Rusák boxuje s horšími, než jsem já. Je reálné si to s ním rozdat o titul, ale zatím asi nechci. Není kam pospíchat.
A co světoví lídři - Američané Shane Mosley nebo Oscar De La Hoya?
Dostal bych od nich na prdel. Ale třeba bych to ustál a prohrál na body, to by byl úspěch. Co já vím... Když budu další dva roky neporažený, třeba dojde i na Oscara. Tam jde ale o lukrativnost projektu. Neboxovalo by se kvůli mně, ale kvůli němu. On musí mít důvod se do toho pustit. Musí vydělat, musí se vědět, že proti němu nestojí žádná plácačka.
De La Hoya vydělává miliony, patří mezi nejbohatší sportovce světa. A vy bydlíte v Ústí, v paneláku.
A ještě dlouho budu. Jestli mi vydělávání půjde dál stejným tempem, na baráček to nevypadá.
Chcete stavět?
Rodinu mám, psa taky, nějaký domeček by se hodil. Je to můj sen. Mám rád Brno, odtud pocházím, ale leží v rovince. Radši bych někde v kopečcích, v klidu, dvacet minut od města. Co třeba Krkonoše?
Proč ne?
Ne, není to aktuální. Potřeboval bych tak pět milionů.
A nemáte je?
Zhruba tak čtyři miliony a 900 tisíc mi chybí. Vážně!
Vždyť pořád vyhráváte.
Vyhrávám. Můj manažer se stará o to, abych vyhrával, ale v penězích to zatím není na vyskakování. Počkejte dva roky. Žiju si hezky, to bez debat, ale spořit nemůžu. („Měl jsi zůstat u toho fotbalu. To by nám bylo hej,“ hecuje ho manželka.)
Vy jste hrál fotbal, Lukáši?
Jako kluk jsem šel na sportovní fotbalovou školu. Ale byl jsem lempl, nikam to nedotáhl a po základní škole šel na gympl.
Fotbal už nehrajete?
Ale jo, zrovna dopoledne jsem si byl zahrát v hale, to mě baví.
A běhání taky? Tím jste pověstný, i když boxeři obvykle běhání nesnášejí.
Taky. Vezmu Vincenta a jdeme. On se vyvenčí, já potrénuju. Ideální. Ale teď přemýšlím, že bych nejradši někam odjel, odreagoval se.
Copak vás fanoušci v Ústí zastavují na ulici a žádají o podpisy?
To ne, jen bych chtěl prostě vypnout. A s těmi fanoušky? Poznávají mě, doma v Ústí i v Magdeburku, za který boxuju. O víkendu ráno, po pátečním vítězství, doma zvoní telefon, pevná linka. Já rozespalý, oči slepené, zabitý ze zápasu. Na druhém konci drátu se ozval človíček: Já bych to nevydržel, pane Konečný, musím vám pogratulovat.
Vida, přece jste sportovní hvězda.
Hm, to asi ne. Nikdy nebudu sportovcem, za kterým se budou lidi houfně obracet.
V pátek při galavečeru boxoval i váš táta Milan, první z českých profesionálů. Bylo mu už 43 let a porazil o 14 let mladšího. Fandil jste?
Rozhodně ne, ale strašně jsem chtěl, aby vyhrál. Viděl jsem dvě kola a pak se musel jít připravovat. Prožíval jsem to. Je mnohem horší jen koukat, nic nemůžu udělat, neuhnu za něj, nepraštím.
Táta vyhrál, vy taky. To musela být divoká oslava.
To vůbec. Po takové námaze nemůžu pařit. Nevydržel bych.
A vůbec: co vy a alkohol?
Mám špatné spalování. Když zapařím, dostávám se z toho celý den. Rád chodím na bowling a někdy měsíc před zápasem jsem si dal čtyři pět střiků. Tak si to počítám a říkám: Sakra, litr vína! A od té doby jsem pil jen limonády. Nemůžu blbnout.
Pendlujete mezi Českem a Německem, máte pětiměsíční dcerku. Pořád ještě stíháte vysokou školu?
Moc ne, plácám se v tom. Jsem líný. Měl bych dělat pedagogickou fakultu, tělocvik - občanská nauka, jenže si to představte: přijdu zabitý z tréninku a ještě bych měl otevřít skripta. Moje morálka není moc na učení.
Malá Anička vám dává zabrat?
Sem tam zlobí, ale je zlatá. Právě dneska v noci hulákala. Probral jsem se, uklidnil ji a pak si šel na dvě hodiny sednout k počítači.
Vy a dcera. Nechtěl jste spíš kluka?
Chtěl, Lukáše, ale nechali mu pindíka v bříšku. Když se mimčo narodilo, všiml jsem si až za deset vteřin, že je to holka. A bylo mi to úplně jedno.
A co druhé? Je v plánu?
Přemýšlíme. Jestli se zase narodí holka, budu z toho špatný. Radši si pak u třetího nechám říct, co to bude za pohlaví, ať zase nejsem v šoku.
To chcete dost rozvětvenou rodinu. Kdo je u Konečných doma šéfem?
Já! To je snad jasné. No, manželka si asi myslí, že ona. Když je nějaký problém, pohádáme se, hodinu spolu nemluvíme a pak to žehlíme. Tak dobře: u Konečných teď vládne malá Andulka, pak pes, pak manželka a na konci stojím já, protože vždycky ustoupím. Jsem boxer pod pantoflem.
|
Lukáš Konečný | |
| Profese | profesionální boxer v kategorii do 69,8 kg |
| Narozen | 19. července 1978 |
| Úspěchy | jako amatér dvakrát třetí na mistrovství světa, na olympiádě 2000 v Sydney propadl, jako profesionál má bilanci 18 zápasů, 18 vítězství, příští bitva ho čeká zřejmě před Vánoci. Je Interkontinentálním mistrem asociace NBA, mezinárodním mistrem Česka i Německa, od pátku sedí na trůnu Evropské boxerské unie EBU. V evropském žebříčku 11., ve světovém 46. |
| Soukromí | ženatý, manželka Jaromíra, dcera Anička (5 měsíců). Záliby: internetové stránky, počítač, digitální fotografování, pes Vincent, kolečkové brusle. Pochází z Brna, bydlí v Ústí nad Labem, boxuje v klubu SES Magdeburk. Trenérem je Werner Kirch, manažerem Ulf Steinforth. |
| Zajímavosti | největší jizvu má od tří let, kdy upadl na botník, z boxu měl nanejvýš zlomený nos nebo roztržené obočí. V profiringu musel sundat tílko i helmu. „Myslel jsem si, že rány budou víc bolet. Ale nebolí. Mnohem horší bylo zvyknout si na větší zápřah: boxuje se třeba na deset kol.“ Boxovat chce, dokud zdraví dovolí. „Nic jiného než box jsem nikdy nedělal, ale snad neschopný nejsem. Musel bych změnit život, to se mi zatím nechce.“ |
