Když s ním hovoříte, cítíte, jak to s ním šije, jak jeho soutěživá duše trpí, jak by tělo už zase chtělo trénovat i závodit. Ne, tak nevypadá znavený a otrávený atlet, který končí kariéru. Skončit? Ani na okamžik to Šebrleho nenapadlo.
Jaké to je mít volné léto?
Na nic. Byl jsem dva dny jako divák na mistrovství republiky a nohy mi tam cukaly. Radši bych závodil. Ale je to bez šance.
Konečně můžete s rodinou v létě vyrazit na dovolenou...
Vždycky jsme jezdili až v září a letos to bude stejné. Děti měly dlouho dopředu naplánované, že přes léto budou pryč beze mne. Už se to nedá překopat.
Nudíte se občas?
To tedy ne! Řešil jsem různé doháňky a papíry, byl jsem na golfíku.
Souhlasíte se mnou, že je to vaše nejhorší sezona?
Zdravotně určitě. Každý zdravotní problém mě hodí o třídu níž. Po přípravě to vypadá, že dám 8 600 bodů. Pak přijde jedno zranění a všechno je najednou špatně. Nerozzávodím se, problémy se nabalují. Budu muset něco změnit.
To už jste tvrdil po olympiádě v Pekingu.
Tehdy jsem taky spoustu věcí změnil. Hlavně jsem se zbavil starostí kolem svého centra.
Fotografie z MS v Berlíně očima fotoreportéra MF DNES Michala Růžičky.
Co změníte teď?
Odjedu před sezonou na rychlostní přípravu k moři. Při ní jsem se vždycky zranil – a u moře jsem už nebyl na soustředění, ani nepamatuju. Myslím, že je chyba, že tam Dála Kupka (jeho kouč) nejezdí, moře mě vždycky nabíjelo. Doufám, že i mé tělo bude v dubnu v teple při tréninku reagovat líp.
Kdy jste se definitivě rozhodl, že vzdáte Barcelonu?
Předminulý týden po tréninku dálky. Při šestém pokusu jsem zabral, poslední dva kroky mě píchlo ve svalu a věděl jsem, že je to v prčicích. Ani klusat jsem nemohl.
Je to podobné jako před pár lety u Tomáše Dvořáka. Ten také stále cítil, že má na velký výkon, ale tělo mu vždy vysadilo.
To je pravda. Rozdíl je v tom, že Dvořka už pak netrénoval, akorát dělal takové lehčí věci. Já makám pořád naplno. Ale jinak u mne samozřejmě platí: čím jste starší, tak tělo trénink cítí víc, je častěji zraněné a doba léčby se prodlužuje.
Žádný desetibojař se ve vašem věku neudržel na vysoké úrovni.
Možná Američan Kip Janvrin, ale to už je dávno.
Aby se vám něco takového povedlo, musíte tedy být výjimečný desetibojař.
No, když jsem dal 9 026 bodů a vyhrál olympiádu, snad trochu výjimečný jsem. Taky jsem začínal pozdě, nebyl jsem tak brzy opotřebovaný. Ostatní v 35 letech už totálně nemohli, já ještě můžu. V Götzisu bych letos i v té průtrži mračen dal 8 300 bodů, kdybych se zas nezranil.
Pořád platí: olympiáda v Londýně 2012 a dost?
Zatím asi jo. Určitě jo.
Fotografie z MS v Berlíně očima fotoreportéra MF DNES Michala Růžičky.
Přesto, neříkáte si někdy: mám já tohle ještě zapotřebí?
Mě to pořád baví. Jasně, teď mě to nebaví. To zklamání tu je. Ale věřím, že jde o shodu náhod. Kdybych se na to po Götzisu vykašlal, dal na své pocity a nezkoušel závody v Kladně, asi bych byl teď stoprocentně v pořádku. Takhle se to zranění pořád obnovovalo.
Ani manželka vám neříká: nech toho, radši hraj golf?
Jo, občas to od Evy slyším, ale spíš z legrace. Kluk to naopak prožívá, chtěl bych pro něj ještě jednu medaili získat, měl by z ní šílenou radost. Ještě jednu urvu, slibuju!
Letos na Evropě by to bylo snazší než na olympiádě či světě.
Určitě. Budu v Barceloně i tak, kandiduju do evropské komise atletů. Normálně bych si to na tribuně užil, ale teď ne. Vím, že jsem na tom byl dobře a že bych měl na velký výkon. Když uvidím, že medaile je za 8 300 bodů, budu naštvaný.
