 foto: Igor Šefr, ČTK |
Mistrovství světa – jedinou akci, z níž se lze do Pekingu nominovat – bere sportovní gymnastka Jana Komrsková stále jako svůj poslední velký závod.
Co v průběhu rozhovoru pro MF DNES, který vznikl ještě před včerejším odjezdem do dějiště šampionátu ve Stuttgartu, čtyřiadvacetiletá kráska ze Sokola Brno I nejprve opatrně naznačovala, nakonec řekla naplno: „Tato sezona je pro mě poslední.“
Oto je pro ni úspěch v závodě příští neděli důležitější. „No, už aby to hlavně bylo,“ povzdechla si Komrsková, která je nejznámější tváří české gymnastiky posledních let, zahrála si i v televizní reklamě.
Jak to myslíte?
Přípravy už trvají dva měsíce, je to dost dlouhý. Pořád na stejném místě, pořád ti stejní lidi. Ponorka sice není, ale už to chce změnu.
A co nervozita? Už na vás dolehla?
Já se těším. Nervozita přijde až při závodě nebo vůbec. Já to mám takové divné. Bývám rozklepaná na malinkých závodech, kde o nic nejde.
Vy byste měla být v týmu jako nejzkušenější závodnice i jakousi vůdkyní, kapitánkou. Máte hodně práce s mladšími kolegyněmi?
Mladší holky bývají tak nervózní, že mě tím paradoxně ještě uvrhnou do většího klidu, abych je mohla uklidnit. Funguje to. Nesmím ale přemýšlet tak, že na mně stojí celé družstvo, to bych byla nervózní hodně.
Jak jste připravené na nejdůležitější závod sezony, který rozhodne o tom, kolik vybojujete míst pro Peking?
Dobře, poslední dva měsíce jsme pracovaly opravdu hodně. I mladší holky už se na závodech víc otrkaly, takže působíme jistěji. Pro nás je nejhorší, že nevíme, jak vypadají naše soupeřky. Každý chce vědět, jak dopadneme, jenže to je těžké říct.
A na jaké umístění si věříte?
Když budeme nohama na zemi, můžeme být od patnáctky do 23. místa, tam je to dost vyrovnané. Trenér by chtěl být do osmnáctky, aby na olympiádu jela aspoň jedna závodnice. Pokud se to nepovede, budu hodně nespokojená.
Jak se pak bude řešit, kdo by jel na olympiádu, když nepojede celý tým?
To by se řešilo dodatečně. Kritéria si svaz teprve vymyslí.
A vy jste nezměnila názor na start na olympiádě? Byla by vaše třetí.
Když jsem se vrátila ke gymnastice, tak to bylo s tím, že chci týmu pomoci na olympiádu. Ale vyloženě pro mě olympiáda cílem není. Já bych si strašně přála, aby si to zažily ostatní holky. Spíš ony než já.
Takže až přijde případně rozhodující nominační závod, tak třeba úmyslně spadnete z kladiny?
Tak to samozřejmě ne, ale přála bych jim to. Já už jsem svoji šanci dostala. Teď se ztížila pravidla a ony to mají těžší se tam dostat. A rozhodně nemakají míň jak já.
Olympiáda pro vás tedy není cíl, ale jak dlouho vlastně plánujete u gymnastiky zůstat?
Dlouho ne, holky v mém věku už většinou končí. Já jsem ale měla od gymnastiky rok pauzu, když jsem dělala atletiku. Jinak bych už skončila.
Myslíte už třeba na dítě?
Ne, to určitě ne. Na to nespěchám. Svatba, děti, nic. Chtěla bych ještě dodělat v Brně vysokou školu.
A nepřemlouvají vás, abyste u gymnastiky ještě nějaký ten rok zůstala, abyste ji více zviditelnila?
Ne, už ne. Všichni chápou, že už toho mám nad hlavu. Ono se to nezdá, ale cvičím už dvacet let. Tělo už je unavené. V gymnastice se musí pořád dokola opakovat ty stejné prvky, pořád dokola chodit dvakrát denně trénovat. Je to hodně vysilující.
Líčíte to tak, jako byste z toho ani neměla žádnou radost.
Já to líčím tak, že už to říkám hodně věcně. Ale radost z toho mám, jinak bych to nedělala. Nadšení ze mě vyprchalo, když jsem před třemi roky skončila a šla dělat atletiku. Myslela jsem, že už se nevrátím, ale začala jsem znovu. Ty poslední dva roky jsem si užívala. Proto mám z gymnastiky radost, i když to tak na mně možná nevypadá. (smích)
Doma vám neříkají, abyste to ještě s olympiádou zkusila?
Ne, doma mi všichni rozumí a chápou mě.
Ale my asi úplně ne. Máme to chápat tak, že už plánujete konec kariéry? Nebo přesněji, že tohle je vaše poslední sezona?
Ano, poslední.
Definitivně?
Definitivně. Už je toho fakt moc. Přitom oproti tomu, jak jsem končila před třemi roky, nyní končím s úsměvem na tváři. A vracet se nebudu.
A co budete dělat? Třeba trénovat?
Ne. Nevím, jak dlouho, ale chci jít úplně od gymnastiky. Představu mám, ale ještě ji nebudu říkat. Vím, co budu dělat.A když mě to bude bavit, tak se třeba o tom budu bavit, ale dopředu rozhodně ne.
Bude to něco zajímavého?
Ne, právě že ne. Stane se ze mě normální řadový občan České republiky, který bude muset chodit každý den do práce. Těším se strašně moc. A víc už nevyzvídejte, už jsem toho na sebe práskla dost.
A budete se u toho hýbat?
Určitě, pohyb by mi chyběl. Navíc jako gymnastky jsme tak svalově vybavené, že bez pohybu by se nám to naše tělíčko začalo hroutit. Takže musíme něco dělat celý život.
Kolik jste si vůbec vydělala gymnastikou? Dá se při ní v Česku zbohatnout?
Těžko. Mě platilo ministerstvo vnitra, poslední dva roky jsem byla pod Duklou. Kdyby mě nepodporovali, tak bych už dávno necvičila. Z něčeho žít musíte a já se od našich odstěhovala dost brzo. Aby se u nás dalo opravdu zbohatnout, to byste musel být olympijský vítěz.
Ještě jste si mohla přivydělat jako modelka, ale to jste zavrhla.
To opakuju pořád dokola: Já jsem gymnastka (smích).
Jenže to už právě dlouho nebudete.
No tak dobře, tam se taky nevrhám. Nechte se překvapit.
Ve které z mladých závodnic se nejvíc vidíte?
V žádné. Nejvíc asi v Kristýně Pálešové. Jenže ona to má ve svém věku v hlavě daleko víc srovnané a do tréninku dává všechno. Já jsem byla to, co říkal tatínek: mně se až tolik trénovat nechtělo. Já si hledala výmluvy, to ona nedělá.
Jste spokojená s tím, čeho jste v kariéře dosáhla?
Jsem. Nejvíc budu vzpomínat na olympiády, čtvrté místo na mistrovství světa. A ráda budu vzpomínat na trénování s našima. Až s odstupem času jsem poznala, že to byli profíci na svém místě. Tehdy jsem to nedokázala ocenit, ale postupem času jsem na to přišla. A to se myslím nepovede každému.
