Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


KOMENTÁŘ: Dělat sport pro peníze? Jaká drzost

Bernard Tomic: „Klidně si běžte dál snít o vašem vysněném autě nebo domě, já si je můžu koupit.“ | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

1 2017
Zkuste se zeptat pár lidí ve vašem okolí, zdali svou práci milují, nebo ji dělají hlavně kvůli výdělkům. Předpokládám, že nemálo z nich odpoví to druhé - a troufám si tvrdit, že vás to nijak zásadně nevyvede z míry. Když však něco takového o své profesi řekl australský tenista Bernard Tomic, spustil se poprask.

„Tenis hraju jen pro peníze. Nikdy jsem ho nemiloval,“ prohlásil.

Co si to dovoluje? Jak si může stěžovat na „práci snů“?

Jenže věty, které zazněly, by jistě řada jeho kolegů podepsala, jen o tom veřejně nemluví. Nabourali by tím zažitou představu o lidech, kteří jsou neskonale vděční za to, že se jejich koníček stal zároveň i jejich zaměstnáním.

Tomice nelze jen vyzdvihovat jako pravdomluvného vzorňáka. Vyjádření upřímná doplňuje těmi přezíravými až arogantními, jako když svým kritikům vzkázal: „Klidně si běžte dál snít o vašem vysněném autě nebo domě, já si je můžu koupit.“ Výstřelky v osobním životě z něj rovněž nedělají zrovna ideální vzor pro mládež.

Přesto je míra pozdvižení, která jeho poslední vyjádření vyvolala, zarážející.

Bernard Tomic v semifinále Davis Cupu.
BOLÍ? Australský tenista Bernard Tomic se nechává ošetřovat během zápasu na

Tomic nepochází z bohaté rodiny. I proto se dá pochopit, že zatoužil po větších výdělcích a zvolil kariérní cestu, která mu jich umožňuje dosáhnout a pro niž měl velmi slušné nadání.

Vyplatilo se, alespoň finančně tedy nepochybně - jen na odměnách z turnajů získal v přepočtu už přes sto milionů korun. A to je mu teprve 24 let!

Když říká, že tenis je „dřina a těžký život“, není to od něj ani tak nevděk jako spíš upřímné konstatování. Jistě, kdejaká práce je dřina - a zdaleka ne tak štědře honorovaná. To však Tomic nezpochybňuje; on je luxusně odměněn za to, že se dokázal prosadit v mimořádně konkurenčním oboru.

Jen tvrdí, že ne vše je tak sladké, jak se napohled zdá. A to je dobře. Spousta fanoušků žije v iluzi, že život profesionálního sportovce se podobá zábavné hře. Domnívají se, že každý, kdo se může sportem živit, musí být ve své roli zcela šťastný.

Takovým teď může Tomic otevřít oči. Ale netřeba ani spoléhat na jeho prostořekost, stačí se podívat na hokejisty či fotbalisty mířící do ruských či tureckých klubů. Sotva si libují v nejistotě a osamění, které je tam často čeká. Jen zkrátka vědí, že jejich kariéra nebude trvat věčně, a snaží se především finančně zajistit.

Fotogalerie

Z donucení zamířili do nevyzpytatelných zahraničních angažmá také fotbalisté Rajtoral s Bystroněm. I oni budili u kdekoho dojem, že jako úspěšní sportovci vedou záviděníhodné životy, přitom se pohybovali v odloučení, s myslí sužovanou všelijakými démony. Ti je nakonec dovedli až k sebevraždě.

Fanoušky může právem iritovat, když si koupí lístky na Tomicův zápas - a jemu se zrovna nechce bojovat; úroveň utkání tím snadno shodí. On však sám diváky varuje, ať na jeho zápasy nechodí a raději si je zapnou v televizi, v takovém případě nebudou muset litovat promarněných peněz.

Sebevědomý Australan může kdekoho štvát tím, že vlastní leností zabíjí svůj mimořádný potenciál - místo špičky žebříčku se stále pohybuje v průměru. Jenže vžitá představa, že každý dělá sport proto, aby v něm byl nejlepší, je mylná. Tomic si ho zvolil jako profesi. Dělá ho proto, aby mohl žít takový život, jaký si přeje.

Opravdu se v tom od ostatních lidí tak liší?



Témata: Bernard Tomic




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze