Samozřejmě má z pekla štěstí, že může šéfovat báječné generaci Kvitové, Šafářové, Plíškové či Strýcové.
Přesto není náhoda, že se stal nejúspěšnějším kapitánem v dějinách kolektivní soutěže v solitérském sportu. K pěti trofejím nedokočírovaly své výběry ani legendy jako Kingová, Tarpiščev či Barazzutti. A ani jejich země neměly nouzi o znamenité tenistky.
Pála dělá spoustu věcí správně. Než oznámí nominaci, pokaždé si připraví několik variant, z nichž v žáru bitvy vybere tu nejvhodnější.
Zdá se, že si libuje v přívalech adrenalinu, nepodléhá stresu. Umí zaplašit paniku, ať se děje, co se děje. „Když dojde na debl, je to úplně jedno!“ pravil klidně v sobotu večer.
Přitom znal tajemství zraněné Petry Kvitové.
Stav 1:1 nevypadal dvakrát uspokojivě. A francouzská šéfka Mauresmová si na závěr chystala trumf v podobě nejlepšího páru sezony Garciaová, Mladenovicová, který si ve Fed Cupu hýčkal bilanci 4-0.
Když ve Štrasburku vsadil Pála na Plíškovou a Strýcovou, musel oznámit tuze smutnou novinu Lucii Hradecké, dobré duši, která několikrát v kritické chvíli odvedla skvělé služby.
Sdělování neveselých zpráv patří k jeho práci. Ovládá ho tak dobře, že dotyčnou zarmoutí, možná i naštve, ale neurazí. A když ji příště potřebuje, ona ho nepošle do háje.
Že je v souvislosti s jeho rekordním triumfem přehnaný výraz nanebevzetí? Budiž.
Že není mág? Třeba není. Ale machr ve svém řemesle zjevně ano.
