Rok a tři čtvrtě spolu s publicistou Petrem Kolářem usilovně pracovali na tenistových pamětech. Na nápad ho před lety přivedla Magdalena Dietlová. „Máš takových zážitků.
To by bylo na knížku,“ poznamenala tehdy. Dal na její radu. „A prožil jsem si tak svůj život znova. To dobré i špatné,“ přiznává.
Kolikrát si připadal stejně unavený jako před lety v nějakém pětisetovém dramatu. „Bylo ale za čím se ohlédnout,“ popisuje člen vítězného daviscupového mužstva z roku 1980. „Nejhorší byla příprava před samotnou prací. Mám doma rozsáhlý archiv s různými výstřižky, rozhovory. Musel jsem si udělat osnovu a pak si přesně srovnat věci ze skříně plné dokumentů.“
Ani po téhle fázi neměl vyhráno. „Budil jsem se uprostřed noci. Vzpomněl jsem si na nějaký detail, hned jsem rozsvítil lampičku a nápad si zapsal.“
Zatímco někdo vydává svou biografii už ve dvaceti letech, Kodešovi fanoušci si museli na vzpomínání velkého hráče dlouho počkat. „Je to tak lepší. Pokud někdo píše paměti v pětadvaceti, vlastně ještě nic nezažil. Letos je mi šedesát. To je pro knihu ideální chvíle. Mám hodně co říct,“ tvrdí.
A co třeba prozradil? Jak to bylo, když mu coby kapitánovi daviscupového mužstva nařizovali přisluhovači totalitních mocipánů, aby do reprezentace nebral Ivana Lendla. „Jenže já jim tehdy oponoval: Přece nemůžu vynechat nejlepšího hráče na světě! Byly to těžké roky.“
Nepochybuje, že někoho čtení rozsáhlého díla rozhněvá. „Například pana Kovarčíka docela určitě,“ zmiňuje Kodeš šéfa firmy Teleaxis, jíž v roce 1994 vypověděl marketingovou smlouvu se svazem. Kovarčíkova společnost chtěla věc řešit soudně, žalobu nakonec stáhla. „Zmínil jsem tam všechny problémy ze zákulisí. A zákulisí je přece důležité. V divadle i v tenisu.“
Kniha má 800 stran, váží přes tři kilogramy. Kdy sám Kodeš naposledy přečetl takhle objemný svazek? „Když jsem kdysi dělal na vysoké škole zkoušku z ekonomiky vnitřního obchodu. Těch stránek bylo tisíc dvě stě. Ale zariskoval jsem, přečetl jsem jich jen šest set. A vidíte, vyšlo to,“ vzpomíná.
