A jak tedy?
Už jí není devatenáct, ale dvacet pět. Je hotovou hráčkou. Myslím si, že někdy ten hráč potřebuje taky trochu osvobodit od režimu, v kterém funguje. Když vyhrajete dva Wimbledony, řadu turnajů WTA, Fed Cupy, tak už hráč tak nějak všechno zná. Okruh, hráče, ví, co může očekávat. Třeba má pocit, že toho trenéra už nepotřebuje tolik jako dřív. Dneska už by měla vědět, co jí vyhovuje a co ne.
Napadá vás, kdo by jí mohl pomoci?
Vůbec ne. Kdybych byl na jejím místě, tak bych se neukvapoval. Dřív také hrála některé turnaje, kde David nebyl, a pár jich bez něj i vyhrála. Rozmyslel bych si to, chvíli byl bez trenéra. Teď pojede na Fed Cup, tam má dobrou partu, zažije legraci, trochu se uvolní. Nedělal bych z toho příliš velkou vědu. Je potřeba se na to dívat tak, že trenéři se mění hodně.
Jan Kodeš coby laureát ceny Klubu fair play při Českém olympijském výboru
Přijde vám, že má Kvitová dál stejný hlad po úspěchu? Stejnou chuť se rvát?
Je to těžší, protože pokud člověk dosáhne určitých met, tak už to zažil a motivace se mění. Na druhou stranu je spousta hráčů, kteří měli horší období a potom zase začali vyhrávat i velké turnaje. Je pravda, že v poslední době na mě Petra působila takovým unaveným dojmem.
Čemu to přičítáte?
Program hraje důležitou roli. Ona nebude nikdy takový typ jako Ferrer, že by vyměňovala s hráči míček padesátkrát přes síť a vydřela zápasy fyzičkou. Všechny zápasy vyhrála talentem, technikou. K tenisu, který hraje, potřebuje pohodu. Chuť. Člověk potřebuje nemít vnější starosti. Nemyslím si, že musí hrát každý turnaj.
Má příliš nabitý program?
Petra dostala nějakou infekci, ale stejně měla program nabitý, Šen-čen, Sydney, pak grandslam. Serena teď přijela na Australian Open a nehrála předtím žádné turnaje v Číně. Člověk musí být na grandslam trochu nadržený. Třeba jsem četl, že Federer nebude hrát letos před Roland Garros žádné antuky.
Jaké vidíte další příčiny vzestupů a pádů Kvitové?
Jsem překvapený, jak se pořád píše, že není ve své kůži. Pokud má zdravotní problémy, tak myslím, že nemá hrát. Teď vidím Lucku (Šafářovou), ta prostě do Austrálie nejela. No tak nejela. Je doma, nebude hrát Fed Cup. Třeba bude hrát dobře v Paříži. Odpočinula si, vyléčí se, bude do tenisu nadržená. Člověk se nesmí stát otrokem sportu. Jezdit někam jen proto, aby tam byl. A také to má Petra náročné tím, pod jaký drobnohled se dostala.
Co tím myslíte?
Dřív se říkalo, že v každé hospodě se rozumí fotbalu a hokeji, ale dneska se to dostalo do situace, že v každé hospodě každý rozumí taky tenisu. Navíc jste v dnešní době pořád na očích. Když jsem někam přijel já a třeba v Caracasu prohrál ve čtvrtfinále, tak se to nikdo pomalu nedozvěděl.
Zato dnes se o výsledcích ví velmi dobře...
Každý turnaj je v televizi, na internetu. Nemůžete si dovolit někde prohrát, což je pro hráče nepříjemné. I pro Petru. No tak v Austrálii prohrála, nedá se nic dělat. Je to těžké, jste neustále pod tlakem. Když vyhrajete dva Wimbledony, tak to neznamená, že vyhrajete pět za sebou.
Jistě. Kdekdo se však podivuje nad nevyrovnaností výkonů Kvitové na grandslamech: na posledních deseti jen dvakrát prošla alespoň do čtvrtfinále...
Tenis hrát umí. O tom není sporu. Má geniální ruku. U míčů musí být včas, to souvisí s momentální dispozicí. Její hra je riskantní, není založená na nějaké velké jistotě. Hraje útočný tenis, takový ten hurá systém, je takovou hráčkou. Kdyby nebyla takovým typem tenistky, nikdy by třeba nevyhrála to, co vyhrála. Třeba Suárezová se tam pachtí někde zezadu, vydře pár zápasů a drží se v desítce, ale nikdy v životě nevyhraje to, co vyhrála Petra. Můžeme se ptát, co je lepší. Ale myslím, že u Petry je to taková momentální indispozice. Že to není žádné její poslední slovo. Určitě toho ještě hodně vyhraje.
