V pondělí mám oficiální termín, ale pan doktor říká, že to vypadá spíš na později. Z lyžování mám pevné břicho, mimino se zatím nesesouvá,“ vypráví.
Sedí na gauči pod oknem, na sobě pruhovanou modrou košili, která zakrývá zaoblené bříško. Každou chvíli si „lyžařka na dovolené“ vloží pod záda polštář, aby si ulevila. Na zemi leží dětská přenosná sedačka a před domem stojí žluté „žihadlo“ mazda, kterým se první dáma českého lyžování možná sama poveze do porodnice.
Jste VIP pacient?
Jedině v tom, že na kontroly chodím ráno na sedmou jako první, abych nemusela čekat.
Termín porodu se blíží. Už máte sbaleno?
Kámošky mě vybláznily už dva měsíce předem, ale taška je sbalená tak napůl.
A co výbava pro miminko? Všechno připraveno?
Nedávno jsem koupila tři velké bágle s plenami, takže asi jo. Nikdy jsem to nezažila, ale co jsem si myslela, že mám mít, tak to mám.
Kočárek stojí pořád u rodičů?
Jo jo, je zaparkovanej na chalupě.
Vy máte několik adres. Praha, Písek, Zadov. Kolik vůbec máte po republice připravených postýlek?
Jednu novou a dvě ošoupané. Jedna je u rodičů na chalupě, jedna u nich v Písku. Tu novou rozložím tam, kde budu pobývat nejčastěji.
Do porodu zbývá opravdu jen pár dní. Pořád neřeknete, jestli se narodí kluk, nebo holka?
To už vydržíte, ne?
Ale sluší vám to. Což by podle pověr napovídalo, že se narodí kluk. A taky se proslýchá, že víc oblečků jste nakoupila do modré barvy.
Podle toho bych neusuzovala. Ať si každý myslí, co chce.
Tak aspoň řekněte, jaká jména jste nakonec vybrala.
Vy pořád vyzvídáte... Filip a Lucie, ale náhradní lejstra ještě mám (uculí se).
Kdo ta jména vybíral?
No přece já. Ale konzultovala jsem to s protějškem.
Hádám, že otce dítěte pořád chcete nechat v anonymitě.
Ano. Už jsem to řekla milionkrát, ale stejně se každý zeptá.
Ještě jsem přeskočil otázku, jestli se prcek bude jmenovat po vás.
Ano, teda nebude to Katka, ale bude to Neumann nebo Neumannová.
Nedivte se, že vyzvídám. Jste přece známá osobnost, slavná sportovkyně. Nedivil bych se, kdyby si některý bulvární časopis chtěl koupit exkluzivitu z porodnice. Nic takového se nestalo?
Někdo chtěl mít první rozhovor po porodu, jiný fotky. Snad si nemyslíte, že bych někoho vzala na porodní sál? To by ta nabídka musela mít opravdu hodně nul (směje se).
A šla byste do toho?
Skoro všechno se dá zaplatit penězi, ale tohle bych asi nedopustila. Ukázat po pár dnech miminko, to je jiná věc.
Všichni se vás vyptávají na oblečky, na krémečky pro miminko, samé „ťuťuňuňu“. Jak to snášíte? Vy, silná osobnost.
To jako myslíte, že budu tvrďák? To ne! K těm maličkým dětem musí být člověk roztomilej, to mi přijde normální. Nechci rozmazlovat, ale strašně se těším.
Sledujete také příběhy těhotných kolem sebe? Co třeba akrobat Aleš Valenta, jehož manželka má také v létě termín?
S Elen jsme se potkali na nějaké akci, ale víc to nesleduju. Je pravda, že vlastního mimina už se nemůžu dočkat, ale cizí děti zase tolik neprožívám.
Nenakukujete maminkám do kočárků?
Když jdu třeba po supermarketu, všímám si miminek víc, ale že bych u každého musela vyzvídat... No dobře, ptám se kamarádek na věci, které by mě dřív nenapadly, změnil se obsah našich rozhovorů, ale neprožívám to s každým, koho na ulici potkám.
Nastal přerod osobnosti?
To určitě ne, to jsou trochu silná slova.
Ale cítíte, že jste se za těch posledních devět měsíců změnila?
No jasně. I když ten prcek tady ještě není, tak už teď o něj mám strach. A ten strach budu mít celý život. Mám zodpovědnost i za někoho jiného.
Nedávno do vás v Praze zezadu narazilo auto, nestačilo zabrzdit. Vy jste během těhotenství svoji sportovní jízdu trochu přibrzdila?
Pořád jezdím vcelku klidně. Nepřijde mi, že bych byla nějak extrémně vyděšená a začala řídit o dvě třídy opatrněji. Spíš mám na všechno víc času, takže nikam nespěchám.
To vydržíte v té mazdě, co stojí dole před domem?
Musím říct, že mě nadchla, hezky akceleruje. Je to šestka ve sportovní úpravě, obsah 2,3.
K vám na kopec vede cesta po kočičích hlavách. To musí být nepříjemná jízda pro těhotnou ženu.
No, dřív jsem na těch hrbolech zpomalovala, ale teď si říkám, že když to vytřesu, tak to nevadí (směje se).
Kateřino, když jste těhotenství poprvé veřejně ohlásila, věřila jste, že během „ročního lenošení“ získáte do lyžování novou motivaci. Přišla?
Teď, když je porod na spadnutí, jdou takové myšlenky stranou. Ale kalendář se závody jsem si už prohlížela, to musím přiznat.
Neříkala jste si v duchu: Tenhle závod ještě nestihnu, ale tenhle už bych mohla zkusit?
Tak nějak. Začátek zimy neplánuju a když to půjde, zhruba v únoru bych na nějaký závod vyjela.
Bude to těžký návrat?
Slyšela jsem, že po porodu můžu být ještě lepší, hlavně po vytrvalostní stránce, ale to mi nikdo garantovat nemůže. Půl roku jsem byla mimo trénink, i když musím říct, že jsem měla kliku. Těhotenství mě ve sportování skoro neomezovalo, do března jsem byla prakticky každý den na lyžích. Pak už to s tím pohybem bylo horší.
Golf jste ovšem hrála pořád. Ještě ve středu jste byla na Karlštejně.
To už jsem nehrála. Volal mi strejda, ke kterému jezdím do poradny, ať radši neblbnu, aby se při těch golfových pohybech dítě nezamotalo do pupeční šňůry.
Tady na stolku v misce mezi bonbony leží tři golfové míčky.
Golf, to je vůbec vaše vášeň, že?
Je to relax, vyhovuje mi. Nejvíc se mi líbí ty velké hole a daleké rány, když míček pořádně sviští vzduchem. Ale tyhle švihy já stejně nemůžu dělat. Vášeň? No já nevím. Když někdo říká, že bez golfu nemůže žít, že mu totálně propadl, tak to se mě tedy netýká. Kdybych mohla, radši se projedu na kole.
S prominutím, kolik jste vůbec během těhotenství přibrala?
Deset, jedenáct kilo, to je spíš na spodní hranici. Doufám, že mi to všechno nezbude.
Už máte aspoň vymyšleno, co po prázdninách? Tréninkový plán a podobně?
Takový blázen nejsem. Dneska plánovat trénink, to by byla hloupost, počkám, jak se budu cítit. Občas se projedu na kole, proklusnu se, ze začátku to určitě nebude trénink, ale jenom kondička. Pak se uvidí. Všechno bude ovlivňovat starost o dítě.
Jak se donutíte zpátky do té honičky, do tréninkového drilu?
Hlavou jsem z toho nikdy nevypadla. Nikdy jsem se nedostala do fáze, že by mě sport nebavil. Chvílemi to byla honička, tvrdej život, ale nikdy mě to neznechutilo. Kdyby mě to mělo trápit, nevrátím se. Ale já mám velkou chuť.
Příprava u polárního kruhu ve švédské Kiruně jako každý rok asi tentokrát nehrozí, že?
To teda ne, letos počkám na sníh v Čechách.
A pak? Trénink a závody s miminkem? Nebo život jako v případech ruských lyžařských maminek, které obvykle dítě nechají na pár měsíců doma babičce nebo chůvě a jezdí po závodech?
To bych nepřežila, ten stres mi za to nestojí. Jsem ochotná dítě nechat babičce na prodloužený víkend, když pojedu závodit do Evropy na otočku, víc ne. S přípravou na jednom místě nevidím problém, babička s dědou budou se mnou.
Spíš prosinec bude špatný, tam je spousta závodů, kočovný život.
Jak to vyřešíte?
Napadlo mě, že bych si na tu dobu pronajala bydlení třeba v Ramsau a odtud pak vyrážela na závody. Teď, když o tom mluvíme, musím říct, že už se docela těším na návrat mezi ty mladý holky.
