Nejen výpočty, analýzy, cíle, legislativa, administrativa, volby ho tolik fascinovaly. Také sport patří mezi jeho vášně. Ať už jako distingovaný fanoušek s malou vlajkou v ruce, přísný startér s pistolí nebo především sám aktivní účastník. Ale vlastnosti nezapřel: zůstával stejný. Kousavý. Lačný. Atletický. Urputný. Soutěživý.
Tak vidí současného prezidenta jako sportovce jeho někdejší parťáci. "Byl to dobrý hráč, sice ne pro reprezentaci, ale dobrý ligový basketbalista," vzpomíná na něj tehdejší spoluhráč Stanislav Ulrych. "Často se hádal s trenérem. A taky se nerad nechával střídat."
Ne každý však oceňuje jeho bojovnost, zarputilost a touhu po vítězství. Podle Tomáše Ježka, jenž v první polovině devadesátých let zastával funkci ministra bez portfeje a později šéfa Fondu národního majetku, razil Klaus taktiku: "V utkání je dobrý každý faul, jen když vede k vítězství a rozhodčí ho nevidí."
"Nikdy jsem nic takového neřekl," reagoval Klaus na Ježka, kterého označil za zneuznaného reformátora.
A vysvětloval: "V kolektivní hře s rozhodčím se za celý zápas stane spousta věcí, které rozhodčí neodpíská, ač by je odpískat mohl. Má smysl následně posadit rozhodčího k těmto kamerám a dát mu šanci rozhodnout, že zápas dopadne jinak, než jak dopadl? Myslím, že ne."
Basketbalista Klaus aneb Nerad se nechával střídat
Premiéru měl ve Vyšehradě, kde strávil osm sezon. Největší úspěchy ale slavil v jiném pražském klubu - Orbisu. Pro ročník 1962/63 jej sem "zlanařil" špičkový rozehrávač své doby a zároveň Klausův vysokoškolský učitel tělocviku Jaroslav Šíp. Po boku zkušených hráčů si mohl myslet i na československou medaili, tak vysoko to ale v týmu kolem bratrů Tětivů, Rylicha či Škeříka tehdy nedotáhl.
"Orbis byl pro mě takový vrchol kariéry košíkáře," vyznal se Klaus v rozhovoru pro Českou televizi. "Ten manšaft, to byly superhvězdy nejen našeho, ale evropského formátu. Pro mě jako mladíčka, který je měl přijít posílit, to byla ohromná škola."
Po konci sezony uzavřel Klaus studia ekonomie na pražské VŠE a zamířil na vojnu - právě zásluhou košíkové jej klasická služba minula, získal angažmá v Dukle Dejvice.
"Týmový hráč, pracant v každém tréninku i zápase. Velmi dobrý střelec a atlet. Extrémně dobrý v situacích jeden na jednoho, nesmírně soutěživý," řekl o něm Jiří Zídek mladší při loňském představování legend Orbisu.
Tenista Klaus aneb Osmý na světě? A taky to jde
Nikdy neprosil slavného a šikovnějšího, aby ho šetřil, na to si až příliš drží čest. Jenže jednou to údajně za něj udělali členové jeho doprovodu, než měl nastoupit do čtyřhry proti bývalému tenistovi Karlu Nováčkovi.
Od té doby se traduje krátký příběh, téměř vtip: Po vyrovnaném prvním setu sedí Klaus na lavičce a směrem k soupeři poznamená: "Kolikátý že ten Nováček byl? Osmý na světě? Hmm, a taky to jde..."
Lyžař Klaus aneb Snowboard je pro levičáky
Předloňské lyžařské mistrovství světa v Liberci byl omyl, snowboard je levičácký dopravní prostředek a den před tradičním novoročním projevem pokaždé stráví na lyžích. Tak by se dal charakterizovat Klausův vztah k zimnímu sportování.
"Silvestra trávím lyžováním, na které se určitě těším víc než na večerní oslavování," říká. Jezdí klasický oblouk s nohama u sebe, ale na moderních carvingových lyžích.
Jeho vášeň znají po celém světě. Když na Hradě podepisoval ruský prezident Medvěděv s americkým protějškem Obamou smlouvu o odzbrojení START, tak Klause dokonce pozval: "Přijeďte si zalyžovat i k nám do Soči."
Klaus fanouškem aneb Vašku, ty jsi klasa chlap...
Když čeští hokejisté slavili v roce 1996 ve Vídni titul mistrů světa, přišel do šatny gratulovat i Václav Klaus. Kabinou zněla slova rozverné písně skupiny Kabát Vašku, ty jsi klasa chlap..., jež skutečně pojednávala o tehdejším premiérovi a současném prezidentovi.
Hokejisté si ji v kabině pouštěli jako vítěznou skladbu po každém zápase a rituál byl tehdy úspěšný. Reprezentanti na šampionátu ani jednou neprohráli, nečekaně remizovali pouze s Norskem. Pak prošli přes Německo, USA a Kanadu až k nečekanému titulu mistrů světa..
Když ji Klaus uslyšel, samolibě si myslel, že ji hokejisté pustili kvůli němu. Potěšeně spráskl ruce a nasadil typický úsměv. Jenže skladba v kabině nezněla kvůli předsedovi vlády, ale pro maséra a kustoda Václava Šaška. A premiér navíc z útrob haly odcházel nepříjemně ulepený od šampaňského.
Když vyhráli hokejisté titul ve Vídni i v roce 2005, Klaus byl v kabině znovu. Tehdy zněla píseň znovu, politik však už byl opatrnější a počkal, až se Jágr a spol. se šampusem v ruce vyřádí - teprve potom vstoupil do centra dění. "Letím ještě do Varšavy, musím zůstat suchý," vysvětloval.
Klaus hráč curlingu aneb Kdyby mi to zametali
"Já na to nejsem," bránil se, když poprvé v životě zkoušel curling. Ale pak přece jen opatrně vkročil na ledovou plochu a přece jen vyslal kámen, jenž se zastavil těsně před kruhem. "Kdyby mi to zametali, tak by to tam doletělo," poznamenal.
To starostka Prahy 11 Marta Šorfová poslala kámen přímo doprostřed kruhu. "Tak já to zkusím ještě jednou," dodal Klaus. "Je to pro mě zase jiná zkušenost a jiný zážitek."
Klaus gratulantem aneb Už Neumannovou propusťte
Olympijský Turín, zima 2006. Kateřina Neumannová má po stříbrném skiatlonu za sebou předávání medailí i slavnostní fotografování a dává novinářům rozhovory. Opodál stojí stojí český prezident Václav Klaus, na sobě má kožíšek, v němž česká výprava pochodovala při slavnostním zahájení.
A za chvíli Neumannové řekne: "Vypadáte trochu smutná, ale všichni jsme nadšení a moc vám gratulujeme." Jenže předtím za zády reportérů nespokojeně mumlá: "No tak už dost, to už stačí, už ji propusťte." Vztah k novinářům nezapřel ani na olympiádě.