"Loni byl ten závěr veselejší, v posledním závodě jsem se dostal na stupně vítězů. Letošního umístění si cením víc. Byla to náročná sezona, tolik závodů nepamatuji, a i když jsem v závěru onemocněl, třetí příčku jsem udržel," srovnává své úspěchy Rygl.
Na to, že by mohl loňský triumf v závěru zopakovat, se prý až do předposledního závodu snažil nemyslet.
"Jeden závod může všechno otočit, radši jsem si to nepřipouštěl. Až po Holmenkollenu byl můj náskok takový, že Ackermann by musel vyhrát a já skončit hůře než sedmatřicátý. To nebylo moc pravděpodobné." Letos se český závodník stejně jako loni musel sklonit před dvojicí Samppa Lajunen a Bjarte Engen Vik. "Jsou hodně dobří a ještě chvíli budou. My ostatní máme výpadky, oni jsou vpředu pořád. Abych je mohl pravidelně porážet, mám co zlepšovat. Ale porazit se dají," připomíná svá dvě letošní vítězství - ve Steamboat Springs a v lednu v Liberci.
"Vyhrát je vždycky pěkné, ale doma je to přece jen jiné. Po skoku jsem byl až šestý a myslel jsem, že se ztráta nedá sjet. Nakonec se to povedlo a myslím, že i pro diváky to byla pěkná podívaná," soudí Rygl.
Během sezony se však musel poprat i s mnoha nepříjemnostmi. "Třeba na japonské turné jsem odlétal ve slušné formě. Zajel jsem tam sice jedno třetí místo, ale v dalším závodě jsme totálně promazali a před třetím jsem onemocněl a ani ho nedokončil." Vedle nemocí přišly i vysloveně smolné okamžiky.
V příští sezoně by Rygl rád uspěl na světovém šampionátu v Lahti. "Ještě mi nevyšel žádný velký závod, tak už by bylo na čase," přiznává. "Závodník by se měl ale maximálně soustředit na každý závod. Když dostanu číslo, tak prostě závodím." Ještě než začne příprava na novou sezonu, chtěl by si Rygl trochu odpočinout. "Za týden máme ještě mistrovství republiky, hned potom mě čeká vypalování nosní sliznice, obvyklá procedura související s mými zdravotními problémy. A pak bych byl rád, kdyby bylo ještě pár hezkých dní a já si mohl na běžkách udělat pár výletů po horách. K moři se nechystám, ležet na pláži mě neláká." Z lyží Rygl plynule přejde na horské kolo - v létě se chystá
účastnit závodů Českého poháru.
Že by se v jeho životě po nynějším úspěchu něco změnilo, příliš nepředpokládá. "Do přípravy investuji spoustu peněz z vlastní kapsy. Od svazu na přípravu dostávám stejně jako náš osmý kombiňák. Myslím, že bych si zasloužil, aby se v tomhle něco změnilo," vyslovuje své přání.
Největším problémem je pro Rygla pozice jeho otce a trenéra v jedné osobě.
Po závodech se svým synem cestuje na vlastní náklady, leckdy značně partyzánsky. "Tátovi věřím, přivedl mě tam, kde jsem," říká Rygl. "Na závodech ho potřebuju, dokáže mě srovnat do latě, pomoci, když se nedaří. Tyhle výsledky můžu dělat tak dva tři roky, pak to třeba už nepůjde. Nechci ten čas zahodit jen proto, že pro nás někdo nemá pochopení." I přes to Rygl připouští, že se s otcem, mistrem světa z roku 1970, občas nepohodnou. "Když lidem o něco jde, je to normální. Někdy si myslím, že by mohl dát víc na můj názor. Ale klidně bych se s ním hádal i víc, kdybych potom byl ještě lepší."
Na to, že by mohl loňský triumf v závěru zopakovat, se prý až do předposledního závodu snažil nemyslet.
"Jeden závod může všechno otočit, radši jsem si to nepřipouštěl. Až po Holmenkollenu byl můj náskok takový, že Ackermann by musel vyhrát a já skončit hůře než sedmatřicátý. To nebylo moc pravděpodobné." Letos se český závodník stejně jako loni musel sklonit před dvojicí Samppa Lajunen a Bjarte Engen Vik. "Jsou hodně dobří a ještě chvíli budou. My ostatní máme výpadky, oni jsou vpředu pořád. Abych je mohl pravidelně porážet, mám co zlepšovat. Ale porazit se dají," připomíná svá dvě letošní vítězství - ve Steamboat Springs a v lednu v Liberci.
"Vyhrát je vždycky pěkné, ale doma je to přece jen jiné. Po skoku jsem byl až šestý a myslel jsem, že se ztráta nedá sjet. Nakonec se to povedlo a myslím, že i pro diváky to byla pěkná podívaná," soudí Rygl.
Během sezony se však musel poprat i s mnoha nepříjemnostmi. "Třeba na japonské turné jsem odlétal ve slušné formě. Zajel jsem tam sice jedno třetí místo, ale v dalším závodě jsme totálně promazali a před třetím jsem onemocněl a ani ho nedokončil." Vedle nemocí přišly i vysloveně smolné okamžiky.
V příští sezoně by Rygl rád uspěl na světovém šampionátu v Lahti. "Ještě mi nevyšel žádný velký závod, tak už by bylo na čase," přiznává. "Závodník by se měl ale maximálně soustředit na každý závod. Když dostanu číslo, tak prostě závodím." Ještě než začne příprava na novou sezonu, chtěl by si Rygl trochu odpočinout. "Za týden máme ještě mistrovství republiky, hned potom mě čeká vypalování nosní sliznice, obvyklá procedura související s mými zdravotními problémy. A pak bych byl rád, kdyby bylo ještě pár hezkých dní a já si mohl na běžkách udělat pár výletů po horách. K moři se nechystám, ležet na pláži mě neláká." Z lyží Rygl plynule přejde na horské kolo - v létě se chystá
účastnit závodů Českého poháru.
Že by se v jeho životě po nynějším úspěchu něco změnilo, příliš nepředpokládá. "Do přípravy investuji spoustu peněz z vlastní kapsy. Od svazu na přípravu dostávám stejně jako náš osmý kombiňák. Myslím, že bych si zasloužil, aby se v tomhle něco změnilo," vyslovuje své přání.
Největším problémem je pro Rygla pozice jeho otce a trenéra v jedné osobě.
Po závodech se svým synem cestuje na vlastní náklady, leckdy značně partyzánsky. "Tátovi věřím, přivedl mě tam, kde jsem," říká Rygl. "Na závodech ho potřebuju, dokáže mě srovnat do latě, pomoci, když se nedaří. Tyhle výsledky můžu dělat tak dva tři roky, pak to třeba už nepůjde. Nechci ten čas zahodit jen proto, že pro nás někdo nemá pochopení." I přes to Rygl připouští, že se s otcem, mistrem světa z roku 1970, občas nepohodnou. "Když lidem o něco jde, je to normální. Někdy si myslím, že by mohl dát víc na můj názor. Ale klidně bych se s ním hádal i víc, kdybych potom byl ještě lepší."
