Byl to pro vás výjimečný rok?
Byl opravdu moc dobrý, výkonnost jsem si udržoval vysokou. Ale ne všechno se dařilo. Nejde jen o fotbal. Mít dvakrát operované koleno během šesti měsíců je moc smůly najednou.
Jsou roky, kdy se člověk nadře a nic nevyhraje, jindy je to naopak. Co převažovalo letos?
Já makám pořád stejně, ať úspěchy jsou, nebo ne. V reprezentaci jsem hrál kvůli zranění a vyloučení na Faerských ostrovech jen tři zápasy. Tady to pro mě mohlo být úspěšnější. A Lazio? Od čtyřiasedmdesátého, kdy vyhrálo italskou ligu, jsme zazářili až my, získali jsme Italský pohár. Bylo to ale minimum z toho, co si vedení klubu přálo. V lize jsme skončili až sedmí. Mě hlavně mrzí finále Poháru UEFA. Inter Milán nám nandal tři góly, prohráli jsme příliš krutě.
Živit se fotbalem v Itálii, hrát za reprezentaci. Bylo to vaše dětské přání?
Takový sen má leckterý kluk, ale málokomu se vyplní. Mně ano. Táta mi pořád říkal, že fotbal je ohromná dřina, a jestli ho chci dělat pořádně, musí všechny věci stranou. Dávám mu za pravdu, platí to hlavně v Itálii. Fotbal se musí zmáknout po všech stránkách, nestačí to umět jen s míčem. Člověk se musí prosadit, aby hrál pravidelně, aby ho v mančaftu uznávali a měl své postavení.
Takže u kariéry velkého fotbalisty nerozhoduje jen fotbalové umění.
To je první část. Druhá je, jak říkávám, mít to v hlavě srovnané. Být maximální profesionál v tréninku, životosprávě a naučit se cizí řeč, aby lidé v okolí pochopili vaše myšlenky i starosti. A také mít štěstí na lidi.
Vy jste ho zřejmě měl. Kdo vás nejvíc ovlivnil?
Byla tři období. V mládí pochopitelně rodina. Táta mi radil fotbalové věci, ale na zápasy se mnou jezdil hodně děda. Byl jsem tak malý, že mi musel nosit i tašku, a pořád mi tloukl do hlavy, abych se nerozčiloval a neříkal nic rozhodčím. Radši se kousni, říkal mi. To stejné mi tloukl do hlavy v dorosteneckých letech trenér Žaloudek z Plzně. Na něj nikdy nezapomenu, měl mě jako za svého syna, jiní by se o mě tak nestarali. Ve velkém fotbale všechno převzal pan Zeman.
To jste asi natrefil na spřízněnou duši. Ve fotbale vyžaduje stejnou náročnost jako vy.
Je vynikající trenér i člověk. Přivedl mě do Lazia a podržel v sestavě, i když jsem neměl oslnivé začátky. Svou snahou jsem nakonec všechno zlomil a dokázal všem, že nepřitáhl nějakého dřeváka. Jsem mu vděčný, dal mi šanci ve velkém fotbale a vydělat si velké peníze.
Byly chvíle, kdy jste přestával v životě věřit, že to dotáhnete vysoko?
To mě nikdy nenapadlo. Vždycky jsem věřil, že se prosadím. Udělal jsem hodně, trénoval jsem víc než ostatní. Čím víc tréninku, tím líp.
Nedávno jste řekl: Ve Spartě jsem si myslel, že víc už makat nemůžu, ale v Itálii se pro fotbal dělá třikrát tolik. Opravdu se tak tvrdě trénuje?
Tréninkové porce jsou tady opravdu minimálně dvojnásobné. Každý hráč se chce blýsknout už při tréninku, ukázat, že patří do základu. V tom je velký rozdíl. A nejen to. Hrajeme mnohem víc zápasů. Už jsem si zvykl na dva těžké zápasy v týdnu. Všemu se musí mnohem víc obětovat. Teď mám vyoperovaný meniskus, ale to neznamená, že nohu nechám být a budu si užívat sladké Vánoce. Každý den mě čekají dvoufázové rehabilitace pod dohledem doktorů. Všichni chtějí, abych co nejdřív hrál, a zároveň se na nikoho nečeká.
Nejíte maso, i když dříve jste se cpal řízky, nemáte jistotu, zda o svátcích bude volno. Je tedy profesionální fotbal obětí?
Ničeho, co jsem dělal a dělám, nelituju. Já si vybral tohle řemeslo. Táta mi vždycky říkal: Ať budeš dělat cokoliv, tak musíš s maximálním úsilím. Ve Spartě se mi někteří možná dodnes smějí, jak jsem se s doktory bavil o stravě a pitném režimu, ale já se nikdy nenechal odradit. Doktor Soukup, který vedl cyklisty, mi říkal, že právě proto jsou oni tak štíhlí a přitom nadupaní. Začal jsem podle rad jíst, shodil jsem sedm kilo a přitom se cítím silnější.
Stalo se někdy, že byste ztratil víru ve své síly?
Ani náhodou. Všechno se dá dokázat. Když jsem úplně na dně, tak si ze zásady opakuju: Jo, jsi na dně, ale to znamená, že se můžeš jen zlepšovat a bude líp. Naděje se nesmí ztrácet.
Kdy jste byl v životě nejvíc na dně?
Ve Spartě jsem jeden čas nehrál, i když po odchodech Němce, Němečka a dalších hráčů byla šance. Za trenéra Dobiaše nebyla moje situace dobrá, třikrát za sebou jsem dostal v lize červenou kartu. Tehdy jsem si řekl a dost, nesmíš kecat s rozhodčími, ale ještě víc trénovat. Od té doby má všechno vzestupnou tendenci.
Pořád se bavíme o vaší ohromné vůli, odříkání a sebepřekonávání. Kde se to ve vás bere?
Nevím, po kom ji mám, ale byla to moje hlavní zbraň. Síla, že jsem se nikdy nevzdal a šel tvrdě za cílem, rozhodla každou těžší situaci. Zavřel jsem oči, nečetl, co o mě píšou v novinách, a šel trénovat.
Jaký cíl před sebou máte teď?
Zabezpečit rodinu a žít klidný život. A ještě pár let hrát dobře fotbal. Chci to dotáhnout co nejvýš, jednou zkusit opravdu velikánský mančaft.
Takže nadešel čas vašeho přestupu z Lazia. Pomýšlíte na Juventus nebo Inter Milán, které o vás mají zájem?
Nevím, jestli odejdu, v Laziu mám smlouvu do roku 2002, ale nějaké nabídky skutečně jsou. Chci, aby do konce roku bylo všechno vyřešené. V Laziu mám výbornou pozici, těžko by se odcházelo. Ale i tohle perfektní zázemí bych zahodil, kdyby přišla opravdu velká šance. Nejraději bych zůstal v Itálii. Při dobré nabídce mi Lazio asi nebude bránit. Nekoupilo mě na místní poměry nijak draho, takže prodejem by vydělalo a bude spokojeno.
14. prosince 1998 11:06
