Vicemistr světa z roku 2003 Jaak Mae, jenž ovládá angličtinu lépe, tlumočí. Je sobotní večer a sedíme u čaje v penzionu, kde oba bydlí.
Lyžování platí v jejich zemi i podle televizních ratingů za sport číslo 1. "Estonců je 1,4 milionu. Při našem závodě na olympiádě v Salt Lake City sedělo u televize 55 procent národa. A na závody Světového poháru se běžně dívá každý desátý Estonec," povídá Mae.
Doma mají status jako u nás Jágr či Nedvěd. V jejich Otepää, středisku se 3 000 obyvateli, je pozná každý. "Ve velkých městech lidé často ukážou prstem a řeknou: A vy jste... Už jsme si zvykli."
Na liberecké periferii si naopak libují: "Je tu klid." Snídají v penzionu, obědvají na stadionu, večeři si nechávají vozit z nedalekého hotelu. Pro ně, ale i pro Veerpalovu manželku, která je výjimečně doprovází.
"Jinak se doma stará o děti, máme jich hodně," říká Veerpalu. Přesněji: Má doma celou smíšenou štafetu, dva kluky a dvě holky od 2 do 14 let. I pro potomky bude zřejmě ve stopě platit: pokud Estonec, tak lyžařský klasik. Bruslení nemají v oblibě.
"Za našich mladých časů nebylo tak populární," říká Mae. "Navíc v Estonsku je pomalejší sníh než ve vysokých horách, a ten je vhodnější pro klasiku." Je mu 37 let, Veerapalovi 38.
"Jakmile lyžuju, cítím se dobře a nikdy se nenudím," povídá Bauerův přemožitel. Věk však nezastaví. Na minulé mistrovství světa do Sappora nemohl kvůli operaci kolena.
Dovedou si představit scénář dokonalého loučení: na světovém šampionátu v Oslu 2011, kde se patnáctka poběží klasicky. "Představte si, jak tam porážíme Nory na jejich Holmenkollenu," zasní se.
A potom? Kdysi měl Mae v občance napsáno – profese: řidič kamionu.
"Šlo mi o zdravotní pojištění. Abyste ho dostali, musíte být někde zaměstnaný. A já tehdy jen sportoval... Takže mě můj strejda nahlásil jako řidiče u své firmy." Dnes vlastní obě estonské hvězdy trenérskou licenci. "A Andrus navíc podniká, je majitelem hotelu," prozrazuje Mae.
